jen 2 kapitoly

17. dubna 2009 v 16:29 | Janinka
Ani dneska se mě na nic neptej. Zas mám náladu akorát se jít zahrabat. A za oknem mlha a zima, co zalézá za nehty. V srci bolest. Protože se mi stýská. A nevím, po čem. Asi jsem něco měla a už to nemám. Tebe taky nemám. Tak aspoň že Lena někoho zas má...

27. Rodina

Den se náramně povedl. Sluníčko vymalovalo podzim krásnými barvami. Všechno vonělo. Příroda se opalovala a užívala si poslední závany tepla. Samozřejmě mě nakazila.
Pobíhala jsem kolem plotny. Fajn, slovo pobíhala není příliš výstižné. Když jste nafouknutí jako balón, který se už chystá odletět a víte, že tomu není ještě pár měsíců konec, moc toho nenaběháte. Radši jsem si sedla.
Rozrazily se dveře a někdo mi vtrhl do kuchyně jako velká voda.
"Olivere!" vykřikla jsem užasle, ale ulevilo se mi. Je na živu! Půl roku jsem si domýšlela kdeco a teď byl tady, živý a zdravý, a kontroloval, jestli ho někdo nesleduje.
"Vzali nás na neplánované vojenské cvičení do hor," vysvětloval překotně.
"Radní něco říkali," špitla jsem, vpíjela se do něj uplakanýma očima a krájela cibuli. Neměla jsem ponětí, jestli je původcem těch slz opravdu cibule.
"Co se děje?" zavřel okno, kterým se před chvílí vykláněl ven do lesa a vzal mě kolem ramen. "Je něco špatně?" Pohladil mě po vlasech.
"Já vlastně ani nevím. Je něco špatně? Je, nebo není?" Otřela jsem si slzy a odsunula židli, abych mohla vstát a ukázat mu, že bude otcem. A když jsem to udělala, ztratil poprvé od té doby, co ho znám, řeč.
"Leno," vydechl a svezl se na uvolněnou židli. Co si o tom mám myslet? Zatvářila jsem se zoufale. Ale objal mě kolem boků a položil si ucho na moje kulaté bříško. "Ách…" usmíval se. Zahořela jsem štěstím. Prohrábla jsem mu rozcuchané vlasy. Určitě sem běžel hned, jak dorazil domů, takový je blázen.
"Nechceš večeři?" zeptala jsem se nesměle. Malý jedlík uvnitř mě se hlásil o slovo.
Přikývl a pustil mě, ale nespouštěl ze mě oči.
"Jak to vzali ostatní?" vyptával se, zatímco jsem chystala jídlo.
"Nijak zvlášť," odbyla jsem ho. Nechtěla jsem ho zatěžovat jejich věčným vyptáváním a zatracováním.
"A vzali by to ještě hůř, kdyby znali pravdu," zamumlal.
"Zabili by nás všechny," řekla jsem, když jsem před něj stavěla talíř. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechoval.
"Měl jsem tu být," prohlásil.
"Hloupost! První měsíce mne sledovali. Děsila jsem se, že tě chytí. Ale už to vzdali." Naštěstí.
"To je důsledek úžasné myšlenky solidarity, kterou tu prosazujete. U nás by to bylo každému šumák. Nikoho nezajímá, jestli má dítě otce či nikoliv," pronesl se zadostiučiněním.
Vzdorovitě jsem pohodila hlavou. "Tak si zůstaň u vás!"
Zakřenil se. "Jestlipak naše dítě zdědí tvou zpupnost!"
Kousla jsem se do rtu. Řekl 'naše dítě'. Moje a jeho. Za naše dítě stojí bojovat! A nepochybovala jsem o tom, že budu muset ještě ledacos vybojovat. Už kvůli tomu, aby mohl vyrůstat ve světě bez války. Najednou jsem měla opravdu vážný důvod válku zastavit.
"Jenže u nás by se moje dítě nemohlo narodit," posmutněl najednou.
"Proč ne?"
Zakroutil hlavou. "Teď ne. Jednou. Chyběla jsi mi. Každou minutu. Nemohl jsem se na nic soustředit, protože jsem nevěděl, co s tebou je." Natáhl se ke mně přes stůl a políbil na čelo. Zachvěla jsem se.
"Bála jsem se, že už se nevrátíš," přiznala jsem a naoko nepřítomně se vrtala v králičím mase, abych nemusela vzhlédnout. Ta myšlenka mě pořád bolela.
"Hloupost, já se vždycky vrátím," usmál se.


28. Všechno, co bys chtěla

"Kdybyste cokoliv potřebovali. Cokoliv, rozumíš, musíš mi to říct!" prohlásil Oliver. Seděli jsme na mé posteli a dívali se vzájemně do očí. Byla jsem šťastná jako blecha.
"A jak ti to mám asi říct? Až si zase na pár měsíců zmizíš?" pronesla jsem žertovným tónem. Něco mi říkalo, že už se to nezopakuje.
Zmáčkl mi ruce, které držel ve svých opálených dlaních. Přemýšlela jsem, jestli je to opravdu opálení.
"Podzim se chýlí ke konci, žádné další cvičení nehrozí. Jen další války."
"Jakou v nich hraješ úlohu?" zeptala jsem se. Nemohla jsem jinak, zněl tak vážně!
"Velkou," přiznal neochotně, ale nijak to neupřesnil.
"Tak se, prosím tě, nenech zabít," zamumlala jsem a dívala se při tom z okna.
Vzal mě za bradu a přetočil si ke mně můj obličej. "Mně si nedovolí zabít," zašeptal a v očích měl něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Zamrkal. "Co ty jsi tam tenkrát vůbec dělala?"
Bylo mi jasné, co myslí tím 'tam tenkrát'. Myslí tu pláň, kde jsme se potkali. Kolem zuřila bitva a na mě se slétly šípy, kterým velel.
Začervenala jsem se. "Porušila jsem pravidla."
Zasmál se. "Tak už to nedělej."
"Dělám to právě teď. Kdybych neporušovala pravidla, šla bych do města a řekla jim o tobě."
"Já vím," zašeptal a políbil mě.
A v tom polibku bylo všechno. Radost ze shledání a láska. Trochu jsem se nechala unést a málem ho odtlačila z postele.
"Promiň," odtáhla jsem se, když zavrávoral.
"Ne, ty promiň, nechci ti ublížit," usmál se. Až teď jsem si uvědomila, že si mě k sobě tisknul.
"Dobrý," obrátila jsem oči v sloup. Nejsem cukrová panenka.
"Musíš být opatrná," připomněl mi.
"Nikdy jsem nebyla opatrnější," ujistila jsem ho.
"To mě těší. Takže… Máš všeho dost? Dávají ti radní pravidelnou rentu, když nedocházíš na hodiny?"
"Jo, sem tam z nich kápne i něco navíc. Když pohrozím," ušklíbla jsem se.
"Už vidím, jak jim zrovna ty hrozíš," zatvářil se pochybovačně. "Co by jim od tebe asi tak mohlo hrozit?"
Jej, on vlastně neví… Oliver nemá ponětí, že mám zaklínačský dar! Zatím jsem to nechala plavat.
"Mám všechno, co nezbytně musím," prohlásila jsem.
"Co si pod tím mám představit?"
"Nemám tebe," špitla jsem.
"To není zas taková katastrofa," odfrkl si, ale rozhodil kolem mě paže. Položila jsem mu hlavu na hruď a poslouchala, jak oddychuje. "Já nejsem žádná výhra. Jsem pro tebe velké nebezpečí. Pro vás oba. Vůbec nevíš…"
Kousla jsem s do rtu. "Co nevím?"
"Jen mi teď něco slib."
"Ano?" vzhlédla jsem. Vypadal starostlivě.
"Nechoď teď do města. Tak týden."
"Radní mě přizabijí…" chtěla jsem odporovat.
"Věř mi. Tam nebude bezpečno. Pro nikoho. Pro tebe dvojnásob. Jestli tě chytí, jestli tě uvidím v Islaminu, budu naštvaný, rozumíš?"
"Ale kde bych se já vzala v Islaminu?" nechápala jsem.
"Neslyšela jsi, že se něco chystá?" ptal se najednou netrpělivě.
"Slyšela," přitakala jsem.
"Nechoď teď do města," zopakoval, ještě jednou mě zoufale políbil a zvedl se k odchodu.
"Se mnou tě trvalé štěstí nečeká, Leno," otočil se mezi dveřmi.
"Nežádám trvalé štěstí."
Smutný úsměv. A pak už jen široká záda. A pachuť ničeho.

A najednou... Tma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 adushQaaa adushQaaa | E-mail | Web | 17. dubna 2009 v 16:32 | Reagovat

cool pict..:)

2 Miley Miley | Web | 17. dubna 2009 v 16:36 | Reagovat

Ahojky máš moc pěkný blog pls podívej se i na můj a napiš tam komentář díky:-)

3 bibi bibi | Web | 17. dubna 2009 v 16:38 | Reagovat

Ahojky mám malou prosbičku...
1.klikni na web
2. dej hlas tomu pejskovi co se ti zobrazí
3. TI Mooooc děkuji..

Prosím

4 Aknel :o) Aknel :o) | Web | 17. dubna 2009 v 16:40 | Reagovat

Krásný povídky ;-) Máš talent :o) Prosím, nehlásla bys tady pro mě? http://freecoolin33.blog.cz/0904/sonb-2-4-kolo   Moc předem díky a ráda ti to oplatím, cokoli

5 mishuge mishuge | 20. dubna 2009 v 2:20 | Reagovat

hehe-ted me napadlo, ze si vezmu sama sebe:D:D....jde to vubec?:D

6 Janča Janča | 20. dubna 2009 v 18:21 | Reagovat

to ne. ale můžeš si vzít nějkaou holku. teď už je to povolený :-D
tyjo, vždyť já jim vůbec neplánuju dělat svatbu. to budou furt na hromádce!

7 mishuge mishuge | 21. dubna 2009 v 15:24 | Reagovat

ja ted na svadbu myslim az nejak moc, ale asi jen proto, ze se nekdo ted bude vdavat-jako muj tatky bratranec a sestrenka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama