21. - 23. kapitola

14. dubna 2009 v 21:40 | Janinka
Ahoj, zlato, moc krásný dopis jsi mi poslala, komiks jak vyšitej, moc se mi líbil ;-)
Omlouvám se, že ti neodepíšu na članky, nechám to na zítra, šíleně mě bolí hlava... Dobrou!

21. Když si dva věří

Tak jo, věděla jsem o něm kulový. Možná byl sériový vrah. Koneckonců jeden zločin už na mě spáchal.
Věřte nebo ne, bylo mi to jedno. Tak strašně jedno, až to nebylo normální. Ne, to fakt není v pořádku, když se oběť zamiluje do svého trýznitele. Pes nelíže ruku, která drží klacek! Jenže Oliver už žádný klacek nedržel. A nebyla jsem do něj vlastně zabouchnutá už předtím? Jo, byla.
A bylo mi moc hezky. Věřila jsem mu každé slovo, každý dotek a byla mu oddána tělem i duší.
Věděla jsem, že nikdy nedokážu stát proti němu. Bylo by to jako vrazit si nůž přímo do srdce.
Zatímco mi hlavou běžely různorodé myšlenky, mé tělo zachvátil oheň. Přecházel přese mě ve vlnách. Nezáleželo na tom, jestli byla dnes voda na břehu horká či nikoliv.
Když si dva věří, je to nejkrásnější věc na světě.
Odcházel a já najednou věděla, že se vrátí.


22. Země

Od rána mi bylo šíleně špatně. Vlastně mi tak bylo už pár dní. Jenže když máte nějaké povinnosti, prostě to překousnete a jdete si je splnit. Proto lidi nemají být sami. Vždycky by měli žít s někým, kdo se postará o to, aby se neuštvali. Jenže já nikdy nikoho takového neměla. Fajn, měla jsem tátu, ale ten zemřel dřív, než jsem začala brát rozum.
Radní mi dali konečně pokoj s tancem. Beztak mě to neustálé hopskání nebavilo. Až na jednu výjimku. Jenže dotyčný taneční partner byl bůhvíkde. Musela jsem slíbit, že budu chodit do lesa a snažit se opět sžít s přírodou, na kterou jsem pěkných pár dní kašlala.
Chcete znát pravdu? Šla jsem tam jen proto, abych potkala Olivera. Přeci jsem ho tam potkala už třikrát! Jenže tentokrát mě čekalo trochu jiné překvapení. Ne od Olivera, ale od přírody. Nejspíš jsem jí chyběla, protože mě odměnila možností hýbat dalším živlem. Takže už jsem si mohla pohrávat nejen se vzduchem (ve formě větru), ale i se zemí. Dokázala jsem silou vůle zvedat kamínky. Zatím jen malé, ale věděla jsem, že za nějakou dobu dokážu zlomit skálu a hodit ji mezi vojsko temných.
Myslím si, že tak špatně mi bylo z představy, že bych měla po temných hodit kusem kamene, když tam někde mezi nimi stojí Oliver. A ten kluk byl v každé mé myšlence. Tak kde sakra vězí?


23. Překvapení

Má nová schopnost se stále zlepšovala. Mohla jsem donutit kameny nahoře na svahu, aby se daly do pohybu. Mohla jsem zvednout kupu hlíny bez použití lopaty. Cítila jsem se mocná. Ale jinak mi to bylo ukradené. Uběhlo pár týdnů a Oliver nikde. Jenže můj menstruační cyklus také. Začala jsem se shánět po kalendáři a spočítala si, že mám zpoždění od té doby, co se vypařil. Takže jsem těhotná.
Těhotná, těhotná, těhotná?!
Bože na nebi, budu mít dítě! Bylo mi mdlo. Rozběhla jsem se ke mlýnu. Fajn, možná bych neměla být tak neopatrná. Ale nemohla jsem být sama. Ani minutu. Ani vteřinu.
Leona máchala prádlo. Celá udýchaná jsem se zastavila přímo před ní.
"Problém!" vyhrkla jsem a musela si rychle opláchnout obličej. Cítila jsem mýdlo. Oči mě pálily.
"Hoří?" zasmála se Leona a opřela se o valchu.
Z mlýnice vyšel její manžel. "Zdravím, Leno!" Byl fajn, bral mě jako tu divnou samotářskou holku, co se paktuje s vedením města a sem tam přijde na kus řeči. Ale teď bych ho kopla za to, že zaclání, protože byl hrozná drbna.
"Nemám divné chutě. Jen je mi špatně a nedostala jsem to," řekla jsem potichu, aby mě neslyšel.
"Myslíš si, že jsi těhotná?"
Pokrčila jsem rameny. Nezvládala jsem své nálady, mohla bych na ni začít křičet, proč se tak hloupě ptá.
"Je to možné?" prohlédla si mě skepticky.
Našpulila jsem pusu. "Kdyby to nebylo možné, tak se tím nezabývám! Víš, jak budou radní zuřit?!"
"Co je jim do toho? Hele, Leno, už jsem si dávno říkala, že ti nějak moc mluví do života."
"Nevíš, kdo je otec," odsekla jsem.
"Je ženatý?" zamyslela se.
"Ne!" Fuj, nějaký starý ženáč. I když já vlastně ani nevím. Proč by Oliver nemohl být ženatý? Třeba proto na mě kašle.
"Tak v čem je problém?"
Zakroutila jsem hlavou. Nemůžu jí říct, že je to nepřítel. A ještě k tomu se zdekoval.
"Asi to před nimi neutajím, viď?"
Zamyslela se. "Musíš zatloukat, zatloukat a zatloukat jak smyslu zbavená."
"Břicho jak pátrací balón asi nikam nezatluču," ušklíbla jsem se. "A v chalupě se schovávat taky nemůžu."
"Samozřejmě jim to musíš oznámit dřív, než si toho sami všimnou. Ale jen, co potřebují vědět," mrkla na mne. Chápala rychle. "Ale vezmi si s sebou Pavla. Budou křičet."
"Díky, Leo!" Bylo mi trochu lépe. Počáteční šok odezněl.
Zase jsem se rozběhla, ale tak nějak opatrněji. Koneckonců budu máma. Nejsem to už jen já, koho mé nohy nesou. Neměla jsem z toho pražádnou radost. Možná bych ji měla, kdyby se mnou byl Oliver. Nebo aspoň kdybych věděla, co s ním je. Jestli mě jen tak sprostě neopustil. Třeba ho nezajímá, co se mnou bude. Také jsem se bála, že se o to zajímal a chytili ho a zavřeli do šatlavy. Naši, nebo temní, na tom nezáleží. Jenže kdyby ho chytli světlonoši, snad bych se to dozvěděla. Nebo ne?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mishuge mishuge | 15. dubna 2009 v 1:01 | Reagovat

co mu je? Je to takova dramaticka pauza nebo co?:D

2 Janinka Janinka | 15. dubna 2009 v 11:48 | Reagovat

Ježiši, prostě se mi tam teď nehodí, no... to neřeš :-D

3 mishuge mishuge | 15. dubna 2009 v 18:27 | Reagovat

hehe:D...aha:) tyjo...a proc za nim neposle vitr:D....me zajima co on je  zac-ze je to nejaky slechtic:D...zejo?

4 Janča Janča | 15. dubna 2009 v 20:16 | Reagovat

Hmmm, no jistě :-D přece se nebudu zabývat nějakým budižkničemu :-D

5 mishuge mishuge | 17. dubna 2009 v 6:12 | Reagovat

jak jinak:D...pro sve hlavni hrdinky jen to nejlepsi a pak smrt:D

6 Janča Janča | 17. dubna 2009 v 21:42 | Reagovat

tyjo, ta smrt... to je složitá záležitost ale... to bych nechala asi zabít spíš jeho... jenže jestli to udělám, tak to obrečím :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama