Březen 2009

smile...

28. března 2009 v 20:56 | Janinka
Ahojík!
Tak jsem přišla z čajky. A uvědomila si, jak strašně jsem sma :-(. A že je to škoda. A je to na pytel.

-

Protože kromě Toma tam každý někoho měl! Tak si říkám, čím to je. Tyjo, snad nejsem tak ošklivá?! Nebo nezajímavá. Nebo kritická. Nebo já nevim!!!!!

koukni na me, se ty patky nikdy nezbavim:D:D

28. března 2009 v 17:04 | miska
jako tim, jak jsem to ostrihala, tak jsem dala z ofino patky pric odrustajici meliry a mam to nejaky tmavy^^uz se tesim domu, kde si konecne zase ty meliry necham udelat^^

Než zas poběžím...

28. března 2009 v 10:46 | Janča z toho nemůže
Tak ti sem hodím jeden obrázek, který jsem si poslala od Lucky (jedna hobojistka XD):
A hrozně se mi to líbí :-D.

Fantazie

28. března 2009 v 10:12 | Janča z toho nemůže
Fantazie je důležitější než vědění. Vědění je ohraničené, fantazie pojme celý svět. Einstein


co jsem zjistila

27. března 2009 v 15:19 | Janinka
Hele, užírat se kvůli tomu, že nikoho nemáš, je blbost. Je to nehorázná pitomost! Já nechápu, že nám to pořád stojí za to. Mně teda ne. Já už na to jako házím! A budu žít kvůli tomu, co mám, jako že toho mám hodně. Ne kvůli nějakýmu volovi, kterýho jsem pořád ještě nepotkala! Včera jsem si psala s pár klukama a zjistila jsem, že se s nimi radši bavim o žvejkách než o nějakých vztazích XD. A s Rudou jsme probírali moje nohy. Mno a rozhodně jsem se v tu chvíli cítila líp než Monika, která se s Michalem pohádala kvůli sexu XD. Jako víš co, člověk něco chce. A nemá to. A ten druhej to má a taky není spokojenej. To je hrozně subjektivní.

Mno, jinak to tu vypnu a půjdu hrát. Pak se budu něco učit. A potom půjdu do Nisy koupit Monče nějakej dárek, protože má zítra v čajce oslavu narozenin (který měla před pár týdny XD). A do tý čajky se dost těším, bude tam pár lidí, který mám ráda. A snad i někdo, koho neznám. Mno, uvidíme ;-). Jinak jsem ti sem hodila další kapitolu, protože ji tu mám zorvna otevřenou... Jsem zrovna dodělala.............

6. kapitola Co nedokážeš vysvětlit

Pavel byl naštvaný. Dobře, byl mnohem víc, než naštvaný. Křičel něco v tom smyslu, že jsem nejnezodpovědnější stvoření, které potkal. Dívala jsem se do jeho vodově modravých očí a porovnávala je s doutnajícími uhlíky, jejichž majitel mi zachránil život. Vlastně jsem si z něj nepamatovala nic jiného než jeho obličej a ruce, které mne odtáhly do bezpečí lesa.
"Promiň!" vymáčkla jsem ze sebe. "Celé to bylo zbytečné," měla jsem slzy na krajíčku. "Radní měli pravdu. Nedá se to uspěchat. Jsem neschopná. Konec, tečka!"
Drapl mne za ruku a pomohl mi na koně. Ujížděli jsme pryč směrem k městu. Míjeli jsme louky a lesy, pak pole a hradby. Projeli jsme branou. Zpomalil až v úzkých kamenných uličkách.
"Radní nebudou nadšení," zamumlal.
Polekaně jsem se k němu otočila. "Radní? Ty jim chceš říct…"
"Na těch pláních tě vidělo tolik lidí, že by se to stejně dozvěděli. Počítal jsem s tím, ale doufal jsem, že nám pomůžeš." Pokrčil rameny a já se cítila hůř než kdy předtím. Vystavila jsem ho nebezpečí. Nejspíš ho potrestají. A k čemu to celé?
Udělalo se mi špatně. Zakuckala jsem se.
"Už za tebe nemůžu mít odpovědnost. Evidentně máš na mne příliš velký vliv. Požádám radní, aby…"
"Abych už neměla vůbec nic!" Nic než vzpomínku na strach z černých očí, které se mi bůhvíproč neustále vkrádaly do mysli.
Představila jsem si řetězovou reakci, kterou jsem spustila. Pavel už se za mě nezaručí. Mé dvě hodiny na závodišti jsou tedy v tahu. Měla bych je strávit učením. Ale na to nemám trpělivost. Naštvu se a pošlu radní do háje. Budu rozmlouvat se stromy, ale nejspíš zemřu hlady, protože když se odmítnu podřídit vůli města, město ke mně přestane mít závazky.
Takže…
Musím na ty přihlouplé hodiny chodit. A jsem zase na začátku. Já bych do toho kopla!
Táhl mě po schodech do patra radnice. Moc se mi tam nechtělo.
"Nekoukej na mě, jako kdybych tě vedl na popravu, Leno!" okřikl mě Pavel. Zarděla jsem se. Postrčil mě k mohutným dřevěným dveřím. Strčila jsem do nich, aby se otevřely.
Pavel mne předešel a začal dvanácti moudrým mužům vyprávět o tom, jak nerozvážně se zachoval po tom, co jsem ho přemluvila k té hloupé záležitosti s bitvou. Celou dobu jsem koukala do země.
"Vysvětlíš nám to, Leno?" zeptal se mě nejstarší radní.
"Ne," zakroutila jsem hlavou. Neuměla jsem to vysvětlit. Nevím, proč jsem si myslela, že to k něčemu bude. Nejspíš jsem vůbec nepřemýšlela. Přemýšlením jsem se nikdy moc nezabývala.
"Uvědomuješ si, že jsi naše jediná naděje?" pokračoval. "Až půjdeš domů, podívej se kolem sebe. Naše město stagnuje. Když se věnujeme bitvám, nemůžeme se rozvíjet. Všechno chátrá."
Tak toho jsem si samozřejmě všimla už dávno.
"Měla by ses polepšit. A hlavně nebýt tak impulsivní," uzavřel svůj monolog. Znamenalo to: Měla bys brát vážně, co ti říkají tvoji učitelé. Ty věci o pokoře… Přikývla jsem, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde.
Ne! Nechci se polepšit. Chci běžet na druhou stranu!
A pak už to se mou šlo od desíti k pěti.

edit: ještě jsem napsala jednu, zatímco jsem si chatovala na Literu:

7. kapitola: Na co myslíš

Ano, můj život stál za starou bačkoru.
Rozběhla jsem se lesem k jeskyni. Nacházelo se tam teplé jezírko. Potřebovala jsem se vykoupat. Smýt ze sebe ponížení. Dostat ze sebe vztek. Běžela jsem jako o život a ještě za běhu ze sebe svlíkala šaty, odhodila jsem je na kámen, abych se jedním plynulým skokem dostala do vody. Uzavřela se nade mnou a vytvořila tak ochrannou clonu od okolního světa. Lehla jsem si na dno tloukla pěstí do kamenné země. Pak jsem doplavala ke břehu, sedla si tam a brečela jako malá holka, které vzali hračku. Přesně tak jsem se cítila.
Malé nevinné děvčátko, které praštili přes prsty.
Bezmyšlenkovitě jsem na hladinu kreslila kolečka. Voda dnes byla pouze vlažná. Že by se prameny unavily? Zaposlouchala jsem se do nich… Ne, spíš se ochladilo. Jaro je rozmarné.
Postoupila jsem hloub a dívala se do černé vody. Pak mne její černota začala děsit. Připomínala mi clonu očí, která skrývala něco, za co bych chtěla proniknout. A chtěla bych to víc než svoji přírodní moc. Možná víc, než blaho svého města.
Prudce jsem kroutila hlavou. Asi jsem chtěla, aby ode mne takové myšlenky odlétly stejně jako kapičky na mých rozpuštěných oříškových vlasech. Nepomohlo to. Temnota mne děsila. Natáhla jsem se na stěnu. Kdysi jsem tam připevnila pochodeň. Podpálila jsem ji z malé lucerničky, kterou jsou si přinesla s sebou. Bála jsem se, že plamínek zhasl, když jsem sem tak zběsile pádila, ale nezradil mne.
Světlo zaplavilo vysoký kamenný prostor a dodalo mu trochu pomyslného tepla.
Zase jsem si vylezla na břeh a sušila se. Čas plynul a nic s sebou neodnášel. Ani naději, ani beznaděj.

jeden priklad za vsechno

27. března 2009 v 14:06 | miska

jen jsem ti chtela ukazat, jak strasne jsme pozadu za nekteryma lidma:D

3. až 5. kapitola

24. března 2009 v 17:43 | Janinka
3. Šepot

Šla jsem hluboko do lesa. Asi hodinu jsem kráčela mezi vzrostlými listnáči. Vítr si pohrával v korunách s jejich křehkými lístečky. Nebyl prudký, bylo to spíš pohlazení. Nacházela jsem se někde mezi Eleskem a Islaminem. Nebylo to nepřátelské území, spíš neutrální. A měla jsem jistotu, že tu nikoho nepotkám.
Posadila jsem se doprostřed své oblíbené louky a zavřela oči. Vydechla jsem a otevřela svou mysl. Nejprve mne zasáhla vlna tlaku mého vlastního těla, která utiskuje trávu a její kořínky pode mnou. Překonala jsem prvotní nechuť k sobě samé a otevřela se větší vzdálenosti.
Na nedaleký dub se posadil malý ptáček a začal zpívat. Zvláštní je, že jsem nedokázala vnímat to zvíře, jen to, jak působí na okolní přírodu. Cítila jsem jeho nožky na větvičce. A pak se do stromu opřel vítr a ptáček uletěl.
Daleko na severu se klikatil malý potůček. Voda se otírala o kameny. Ano, i takové zdánlivě mrtvé věci jsem dokázala vycítit. Ticho v dáli narušilo hlasité šplouchnutí. Voda i malé kamínky se rozletěly kolem něčí nohy. Zabořila jsem obličej do trávy, abych nevykřikla.
"Lovec, lovec," šeptalo všechno živé i zdánlivě neživé kolem.
"Jaký lovec?" ptala jsem se.
"Temný lovec," poučovaly mne vrby. Jejich tón prozrazoval, že už ho dobře znají.
"Tady?" nechápala jsem. V blízkosti se nenacházela žádná zvěř. Všechna stáda se pásla na jihu.
"Neloví, neloví," opakovaly pořád dokola rozmarné blatouchy. Tyhle květiny mi lezly na nervy. Ohlašovaly pro mne nejhorší období. Na jaře se příroda probouzela, byla ospalá a zmatená a měla na mě špatný vliv.
"Tak ať!" prskla jsem naštvaně a uzavřela mysl. Pro dnešek mi poklábosení s rozespalou flórou stačilo.


4. Zaklínačka

Ranní lekce slušného chování pokračovaly, ale byly zkráceny na polovinu. Vyvzdorovala jsem si totiž dvě hodiny na vojenském cvičišti pod Pavlovým vedením. Přestože jsem se ke zbrani hnala jako lev, můj dlouholetý přítel byl nemilosrdný. Prohlásil, že nemám žádné svaly a hned první den mě nechal běhat kolem zpocených šermířů. A od té doby posiluji jak divá a z povzdálí pozoruji lučištníky a jezdce a mistry meče.
Jednou jsem Páju obvinila, že se ke mně chová jako k cukrové princezně. Pokrčil rameny a poslal mne ještě jednou oběhnout blok. Radní mu určitě řekli, že s mým výcvikem není třeba pospíchat. A nejspíš není žádoucí, abych se uměla ohánět něčím jiným než peprnými hláškami. A on slepě plnil jakékoliv jejich rozkazy.
"Nesmíš nabýt dojmu, že každého přemůžeš, Leno," řekl Stefan. "Jednou bys nás mohla všechny zabít." Byl sice upřímný, ale odporoval si. K tomu bych nikdy nikomu z Eleska neublížila. Bylo to moje město. Vyrostla jsem v něm a měla ho ráda. I když mi jeho radní pili krev. I když mi nikdo z nich nerozuměl. Nechápali, že jediné, co chci, je klid a mír. Že už nechci vidět své kamarády vracet se pomlácené ze zbytečných bojů. Že už nechci, aby mé přítelkyně plakaly, že zůstanou dočista samy.
"A co až se někdo pokusí zabít mne?"
"Nikdo tě nezabije, Leno. A když se někdo pokusí, jistě ti tvůj dar pomůže."
"Takže mne chcete vyprovokovat, abych používala svůj dar na svou obranu?" chytila jsem se toho. "Tak mě pusťte do nějaké bitvy! Třeba to pomůže."
Stefan vykulil oči a rázně to odmítl. "Ne, nemůžeme si dovolit tě ztratit."
Jenže já už byla rozhodnutá.
"K tomu bitvy se nekonají denně."
To měl pravdu. V posledních letech všechen ten boj nejspíš obě strany dost omrzel. Ale ne natolik, aby uzavřely mír.
Měla jsem jediný cíl: přesvědčit Pavla, aby mě vzal do příštího boje s sebou. Neschopnou se ubránit a křehkou jako proutek. Těžký úkol. Dlouho mě nic nenapadalo. Tak dlouho, že jsem se snížila k obyčejnému otravování a odprošování. Zkusila jsem nátlak, vyhrožování, všechno! Pak jsem přešla k logické diskusi .
"No tak, Pájo, přemýšlej! Kde jinde se naučím používat své schopnosti? Šok je nejlepší metoda!"
"Ne takový šok! Ty nevíš, o čem mluvíš, vůbec nemáš ponětí, co po mě chceš!" rozčiloval se a snažil se mne odbýt tím, že rozhodně vykročil přes zaprášenou ulici do koželužské ulice.
Klopýtala jsem za ním. "Znáš mě, já se nikoho neleknu!" dotírala jsem.
Zcela nečekaně se otočil. "To, co jsme dělali, když jsme byli malí, byla jen hra. Boj s temnými není hra!"
"Právě proto!" chytla jsem se stébla trávy, které mi nevědomky hodil. "Není to hra. Až si to uvědomím, třeba se ve mně něco pohne… Protože zatím mi nejde vůbec nic! Nic, rozumíš! Možná nejsem zaklínačka, třeba je to celé omyl! Už ani ten pitomej vítr se mnou nemluví!" Mé nadšení se proměnilo v hysterii. Uvědomila jsem si, že říkám pravdu. Došlo mi, jak na mě příroda kašle. Mohu ji cítit, mohu s ní rozmlouvat, ale když ji potřebuji, dá mi vale. Třeba když zabili tátu…
"Takhle nás temných nezbavíš," připustil po chvíli Pavel.
"Prosím, pomož mi," zašeptala jsem a upřeně hleděla do jeho světlých očí.
Nazdvihl obočí. Na chvíli se ztratilo za světlými rozcuchanými vlasy. "Co přesně po mě chceš, Leno?"
"Chci, abys mě vzal s sebou do příští bitvy. Buď mi to pomůže a já pomůžu vám, nebo…" Ale vlastně jsem neměla ponětí, co budu dělat, pokud to nevyjde. Nejspíš čekat. Přesně tak, jak to chtěli radní.
"Budeš dělat přesně to, co ti řeknu," ujišťoval se.
Horlivě jsem souhlasila. Mám to v kapse!

5. Bitva

Slunce vycházelo a netušilo, jaká podívaná ho čeká. Ani já to netušila. Samozřejmě, že kdybych to tušila, nikdy bych se do takové nerozvážnosti nehrnula. Nebo možná ano?
Jak mi Pája slíbil, propašoval mě bez vědomí radních do první větší bitvy, která ho čekala.
Bitva se měla odehrát na široké pláni na neutrálním území mezi Eleskem a Islaminem. Obě armády se rozestavily a čekaly, kdo zaútočí. Bylo strašné vedro, vlasy se mi lepily k tvářím. Byla jsem nervózní a netrpělivá. Vojáci v předních liniích vypadali odhodlaně. Ti v zadních jen tak zevlovali. Pavel je okřikoval. Mně nařídil zůstat v bezpečí velitelského zázemí a nepřekážet. Chtěla jsem ho poslechnout, opravdu!
Uslyšela jsem tlumené zahoukání. Nestačila jsem postřehnut, odkud se ozvalo, jestli ten signál pocházel od nás nebo od nepřátel, ale byl to povel, který všichni bez výjimky uposlechli a s vervou se vrhli do boje.
Chtěla bych vám tu bitvu popsat. Jistě byla pompézní a strategicky promyšlená, ale… Nedokázala jsem to vnímat. Snažila jsem se zorientovat, ale v hlavě jsem měla neuvěřitelný zmatek. Obrovské množství nohou zdupalo ještě před chvílí vitální zelenou louku. Do půdy se vsakovala krev poraněných válečníků a jejich zvířat. V hlavě mi hučelo. Zevnitř i zvenčí ke mně doléhal křik.
Pak přišli na řadu lučištníci. Jejich dřevěné šípy mi zpívaly, když protínaly ranní voňavý vzduch. Kmeny stromů plakaly, když se do nich zaklesly jejich ostré hroty. A já musela plakat s nimi. Přitiskla jsem si ruce na uši na nazdařbůh se rozběhla bojovým polem. Jako smyslu zbavená jsem běžela pryč, pryč od toho utrpení kolem.
Všude kolem zuřila bitva na život a na smrt. Hluk a vřava. Lidi, koně, krev. Všechno jsem slyšela dvakrát hlasitěji než ostatní. Soucítila jsem s přírodou, kterou devastovali. A nebyla jsem dost silná, abych ji nějakým způsobem ovládla a komukoliv pomohla; ani sobě.
Uslyšela jsem napínání tětiv. Shluk šípů letěl přímo na mě. Strnula jsem. Nemohla jsem utíkat dál; úlek mě přimrazil na místě. Hleděla jsem vstříc smrti. Opravdu jsem si myslela, že je to můj konec a proklínala se za to, že nejsem poslušná Eleská pipina, která poslouchá radní na slovo stejně jako všichni ostatní. Jenže najednou mě někdo chytil za pas a odtáhl takovou silou a s takovou rychlostí, že jsem nestihla říct ani popel a ocitla se pryč z jejich dostřelu.
Něčí ruka mne držela pevně kolem pasu. Otočila jsem se.
Tentokrát jsem hleděla do tmavých chladných očí mladého vojáka z řad nepřátel. Lemovaly mu je husté řasy a dodávaly mi ještě temnější charakter.
"Bojovníci světla jsou na tom tak špatně, že nechávají bojovat mladé vyplašené holky?" pronesl trochu chraplavým hlasem a neznatelně se ušklíbl. Srdce se mi rozběhlo takovou rychlostí, jakou nikdy předtím nepoznalo. Cítila jsem každý jeho úder až v krku. Jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi a skočit mu do dlaní.
Stála jsem tam jako idiot a civěla na něj s otevřenou pusou. Líbil se mi, ale bála jsem se ho. Neměl tmavé jen oči, ale i kratší vlnité vlasy, které na mne v kontrastu se snědou pletí vrhaly dojem, že proti mně stojí sám démon poslaný z mého osobního pekla. Snažila jsem se polknout a zamáčknout své zrádné srdce, kam patřilo.
"Leno!" zavolal někdo z druhé strany bojiště. Samozřejmě, že hluk byl všude, ale tohle zvolání jsem postřehla. Pavlův hlas bych poznala všude; tak dlouho jsem ho znala. Zvuk mého jména mě dostal z transu. Otočila jsem se a zase utíkala, ale tentokrát před něčím jiným. Utíkala jsem před silou tmavých nelítostných očí.

LO I

24. března 2009 v 16:51 | miska
Davdej ten pribeh sem:) ja to chci komentovat a tam me to nejde^^:D

:))

Metallica NEM

22. března 2009 v 21:58 | Janinka
Mno jo, i já jsem podlehla... Ale bránila jsem se dlouho :-P

lol:D

22. března 2009 v 19:31 | miska
ta je snad hezci i nez ta nase misska, ne:D:D...jako nechapu, jak nekdo dokaze bejt tak stylovej:D:D...

:((CLEY

21. března 2009 v 18:13 | miska
hrozne krasnej film, na todle odkazu si ho muzes celej shlednout:( jsem u toho brecela, smala se a byla nasrana:( proste je to o zivote...at zijou nasi rodice:( vzdycky maj pravdu:(



o mém přeplněném životě

21. března 2009 v 9:17 | Janča
... kterému pořád něco chybí. Ty víš, co mu chybí.
... teď mluvit nechci.

Pokračování mé new fantasy povídky (když rozklepneš článek). Další pokračování už sem dávat nebudu. Nic to o nás nevypovídá, takže to tu nemá své místo. Když tě to bude zajímat můžeš mrknout na liter.

kdkjaiea ůcxkjcvnmcbvkad

19. března 2009 v 21:44 | Janinka
Tak a teď zkus ten kód rozluštit :-D

Hele, mám tu první kapitolu toho, co tak nějak píšu, když mám čas. Zatím tě to asi moc nezaujme. To nejzajímavější přijde asi tak v 5. nebo 6. kapitole. Mno a bude to drsný. To teda jo. SL se odsouvá na neurčito.

***
V naší malé ostrovní zemi vládl relativní klid. Snad z nudy se před dávnými časy její obyvatelé rozdělili do dvou měst a začali bojovat o prvenství. Vždy jsem byla přesvědčena, že na počátku stál nějaký malicherný důvod. Možná si Eleská princezna odmítla vzít prince z Islamina. Třeba milovala jiného. Nikdo už si to nepamatoval a nikdo se neodvážil o tom napsat. Když jsem byla malá, hrála jsem si na to s dětmi ze sousedství. Ráno jsem se nasnídala, utíkala dlouhou lesní cestou k branám svého rodného města a jako první tam stála a čekala, až je otevřou. Vtrhla jsem dovnitř jako velká voda a budila své přátele z cechu koželuhů bušením na vrata. Koželuhové vždy sídlili na okraji až u hradeb, protože jejich práce nijak zvlášť nevoněla. Ale mně to nevadilo. Čekala jsem na Pavla, dokud se nenasnídal a pak jsme se společně s jeho mladšími bratry odebrali do nedaleké vesničky pod branami, kde žilo pár mých přítelkyň.
Tatínek se na mé počínání díval s úsměvem, ale trochu i s obavami. Říkal, že se to pro mne nehodí. Jsem dcerou hraničáře a ti jsou v naší zemi velice vážení. Jednou budu muset jít do školy a učit se stejným věcem jako dívky žijící ve středu města. Ty jsem někdy zahlídla koutkem oka, když jsem zašla na trh na rynku, ale jinak jsem o nich věděla jen to, že se oblékají do saténu a sedí doma a učí se chovat jako pravé dámy. Ze mne nikdy dáma nebude. Vnitřně jsem to cítila už dávno. Byla jsem příliš spjata s přírodou.
Jednou jsem se probudila a táta byl mrtvý. Podřízli mu hrdlo. Všichni říkali, že to udělali temní. Tak jsme nazývali obyvatele Islamina. Nevím, jestli to byli oni nebo někdo jiný, ale nikdy jsem si neodpustila, že jsem tomu nedokázala zabránit. Přitom jsem vždy slyšela víc než ostatní, viděla víc, než kdo jiný. Příroda mi našeptávala, ale ten den mne zradila.
Radní rozhodli, že se mám přestěhovat do města. Odmítla jsem. Já bych zešílela z nich a oni ze mne. Byla jsem zvyklá celý den běhat venku a večer před spaním si zaplavat v nedalekých teplých jeskynních jezírcích. Ale přiměli mne každý den navštěvovat hodiny pro ty jejich dámy. Takže nakonec jsem opravdu šílela a oni také. Šílela jsem třeba z toho, že nebyli s to zapamatovat si mé jméno. Proč by se také obtěžovali, nebyla jsem nijak důležitá osoba. Já šílela z hodin hry na lyru. Ano, slyšíte správně, musela jsem hrát na lyru! Taková blbost! K čemu je to dobré? Takhle kdyby mne naučili ulovit zajíce, abych si nemusela každý kus žvance kupovat, ale to oni ne… Musela jsem hrát na lyru. A zpívat a číst o princích na bílých koních. Princích, na které jsem čekala, když jsem byla malá, ale teď už pro mě nic neznamenali.
Postupem času jsem se s tím smířila. Půl dne jsem si protrpěla v paláci uprostřed města a procházela se tam ve vrtkavých střevíčkách. S ohlášením dvanácté hodiny jsem je rozjařeně zahodila a běžela domů, kde jsem si uvařila něco dobrého. Někdy za mnou zašel Pavel. Jako nejstarší syn svého otce měl zdědit jeho řemeslo, ale rozhodl se začít pracovat v armádě. Byl to jediný prostředek, jak se dostat z bídy. Někdy se stavila Leona - moje nejbližší sousedka. Brzy se vdala a už měla dvě malé děti. Někdy jsem jí s nimi pomáhala. Ale jinak jsem žila v podstatě sama zapomenutá v bývalém hraničářském domku.
Ale jen do té doby, než jsem zjistila, že umění četby není na škodu, když čtete ty správné knihy.


zas nějaký fotešky

18. března 2009 v 10:04 | Janinka
Ahoj! Leží mi tady kostrbatý německý text o Berlíně a já si ho nemůžu namlátit do hlavy. Česky ještě jakž takž jo, ale německy, to je krize, přemýšlím nad každým slovem, nad každým členem! Bleee

Jinak tu mám pro tebe 2 fotky. Tak to první jsm já vyfocená dneska ráno:
A tohle jsem vyfotila, když jsem se byla v únoru podívat na skoky na Ještědu:
Jinak od dvanácti jdu na orchestr. Tam se těším. Mezi hraním si chceme zajít do čajky. Víš, když jdu hrát, to je to jediný, kam se poslední dobou těším. Ježiš, vždyť já nic jinýho nemám! To je na pytel. Škola mi leze na nervy. Furt se jen něco učit. Pořáddddd! Aspoň že už tu nejsou ty kupy sněhu a dneska venku vysvitlo sluníčko =).

bla bla

15. března 2009 v 11:05 | Janinka
Tyjo, je mi divně. Rýma je hnus. Nejsem zvyklá mít rýmu! Fuj!
Hele, nějak mě to nebaví. Dokončím tuhle kapitolu (mimochodem je to 5. kapitola) a dám si zas nějakou dobou voraz. Nemám nápady, no... Až to přepíšu, tak z toho stejně polovinu vyhodím. Třetina je zbytečná, třetina nepochopitelná. A k tý třetině, co zbyde prostě něco dopíšu. A pak se vrhnu na to, o čem jsem ti psala. Hmmm, takže kdy vlastně?
***
Přemýšlel jsem, co bude a co jsem asi v životě udělal špatně. Musel jsem něco zvorat! Jinak bych nebyl postižen prokletím andělských křídel. Ano, prokletím! Nebo vás by nadchlo, kdybyste zjistili, že váš život neskončí dokud se nezblázníte?
"Ehm, musím ti něco říct," zamumlala zničehonic.
"Copak?" Moje ruce jí sklouzly z ramen a zkoumaly její útlé paže a žebra.
Povzdychla si. "Co jsme tady, nespatřila jsem žádné okno."
Ztuhnul jsem a zapojil do hry mozek. Měla pravdu. V hlavě jsem si přehrával, jak jsem ji nesl pouští k jezeru. A nikde jsem nenarazil na okno!
"Jen si říkám že je to divné," snažila se prolomit mé mlčení.
"Je to hodně divné," přitakal jsem. Teď hlasy mlčely. I když jsem měl hlavu plnu otázek a pochybností. Mlčely jako hrob.
"Tome?" zlehka do mě strčila, abych ji vnímal. Mno, možná to nebylo zlehka, možná mnou dost silně zatřásla, ale nedokázal jsem to objektivně posoudit. Sevřel jsem ji v náručí a políbil do vlasů. Stmívalo se a voda byla studenější. Přehodil jsem si Janu přes rameno. Protestovala, ale pustil jsem ji až na břehu. Přiznávám, že jsem se tak trochu vytahoval… Posbírala si poházené oblečení a začala se oblékat. Jak se připozdívalo, bylo chladněji a chladněji. Také jsem se oblékl a pobaveně sledoval její nasupený obličej.
"Čemu se směješ?!" obořila se na mne.
"Vypadáš jako pes, kterýmu čmajzli oblíbenou kost," řekl jsem popravdě.
"Aha," rozohnila se ještě víc. Našpulila rty. Vypadala tak neodolatelně, že jsem měl chuť ji na ně políbit. "Tak to máš doma supr domácího mazlíčka, lásko," pohodila hlavou. Myslel jsem si, že tohle dělají jen holky ve filmech.
"Počkej," chytl jsem ji za ruku. Možná moc silně a zprudka, protože zavrávorala. Ale nechtěl jsem se s ní hádat. "Slíbila jsi, že se nebudeš na nic ptát," připomněl jsem jí.
"Ne, nic takového jsem neřekla. Řekla jsem, že ti věřím, ne, že nechci znát pravdu."
"Hm, asi jo," připustil jsem. "Takže jsem si to špatně vyložil?"
"Ne. Já… Jsem ochotna dělat, že se nic neděje. Ale něco se děje. S tebou," ukázala na mě. Připadal jsem si jako před soudním tribunálem. "Já ti věřím. To ty nevěříš mně," obvinila mne tiše. "Nevěříš mi, že to snesu. A nikdy mi to neřekneš. Oznámili mi to v Amsterdamu," zamumlala a svezla se na zem. V Amsterdamu věděli, co se stane? Věděli, co jsem zač? Měl jsem jít za ní a všechno jí vyklopit? Asi jo. Jenže já nic takového neudělal. A když jsem nad tím po pár letech přemýšlel, zjistil jsem, že bych se zachoval stejně. Tušila, co je se mnou špatně. Celou tu dobu. Ale nikdy to nevěděla na 100%, a tak jsme mohli zůstat spolu.


ugh

14. března 2009 v 10:15 | Janinka
Chtěla bych, aby existovala okna do fantazie. Do jednoho bych si vlezla a vykašlala se na celý svět i jeho zpropadenou stabilitu.

co vyplodila moje chorá mysl

13. března 2009 v 21:26 | Janča z toho nemůže
Hele, je mi fakt špatně. Asi že jsem se od ledna nezastavila. A taky proto, že jsem strašně vymrzla v tý Lípě. Takže tvrdnu v posteli a piju čaj. A víš jak, člověka v tomhle stavu napadaj různý věci. Tak jsem přemýšlela nad novým příbhem. Jistěže chci tenhle dodělat (i když pořád nevím pořádně jak), ale myslím, že za takový 3, 4 kapitoly to skončím a pak...
Pak budu psát něco dalšího. A už vím co. Jako fakt se mi to líbí. A bude se to dobře psát. A myslím, že se to bude i líbit. Jako je to typicky dobrej nápad. Otázka je, jestli to dokážu typicky dobře napsat:
Takže, jak jsem tak ráno ležela, věděla jsem, že nepůjdu do školy. A taky jsem věděla, že mě tolik bolí hlava, že už neusnu. Tak ale snažila jsem se a přemýšlela jsem. No a napadlo mě, že bych zas zkusila něco typicky fantasy. Jako víš jak, vymyslet si svůj svět, jako když jsem četla Eragona a psala v devítce tu knížku, myslím, že se to jmenovalo 'Jen jeden' nebo tak nějak. V tomhle světě by zuřila válka mezi světlonoši (zaklínači) a temnými silami. No a bylo by to o holce (Lena, 19), která stojí na straně dobra a narazí na kluka (Oliver, jsem si nemohla pomoct), který je zarytým zastáncem 'těch druhých', protože si myslí, že světlonoši jsou ňoumové. A ona na něj od tý doby pořád myslí a on si jí najde, protože mu to setkání prostě nedá spát a ze začátku se k ní nebude chovat vůbec hezky, protože tak nebyl vychovanej. Vlastně mě napadlo, že ji takžeka znásilní. Hrůza, že? Ale já si říkala, že by bylo zajímavý pozorovat, jak se k ní začne chovat líp a líp a ani sám neví proč, jen proto, že ji miluje. Hm a pak by s ním byla těhotná... Jsem si úplně představovala tu scénu, jak vnikne do toho jejich města, aby viděl svýho syna... Tyjo... Už mi fakt hrabe!
Mno a pak jsem tu myšlenku pořád přepracovávala, celý den. Takže jestli to někdy hodím na papír, třeba to dopadne úplně jinak... Hmmm... Asi půjdu spát... Papa

unavená jak nikdy

12. března 2009 v 19:41 | Janča
Tyjo, fakt jsem unavená. To byl den... Jo, jsem unavená, ale to proto, že jsem ze sebe vydala všechno! A zvládla to! Prostě jsem to zahrála a tečka. Prostě nejsem takovej ztracenej případ, jak jsem si myslela.
***
Její boky se proti mým pohybovaly rychleji a rychleji. Křičela do daleka moje jméno a já se topil v tónu jejího hlasu.
Otevřel jsem oči. Byla krásná, byla andělská a dívala se na mě něžným procítěným pohledem. Bylo to tak spalující. Explodoval jsem. Tenkrát jsem se na dlouhou dobu cítil naposledy opravdu a bezvýhradně šťastný.
Zase přitiskla své rty na moje a trochu zakňučela. Ale nebyl jsem připraven se od ní odloučit. Líbal jsem ji a tiskl k sobě. Každý milimetr prostoru mezi námi byl nežádoucí. Líbala mne nazpátek nebo slastně přivírala oči. Najednou jsem chtěl, aby se 'čekání' stalo nekonečným. A milovali jsme se, jako kdyby to opravdu nemělo nikdy skončit. Tik ťak. Tiky tiky ťak. Slunce zapadalo a vrhalo kolem nás načervenalé jiskřičky. Ty se odrážely od hladiny a putovaly po poušti dál a dál… Až… Kam?
"Co bys chtěla?" šeptal jsem jí do rozpálené kůže a vdechoval tu koncentrovanou levandulovou vůni. Opravdu tolik voní, nebo se mi zbystřil čich? Neměl jsem ponětí a nemohl jsem věřit svému úsudku.
"Právě teď?" chtěla zašeptat, ale přeměnilo se to v hlasitý povzdech. Prohnula se v nečekané extázi.
"Jo, teď, v tuhle chvíli!" zalapal jsem po dechu. Srdce mi vynechalo jeden úder. Za víčky mi tančily barevné jiskřičky.
"Můj Bože!" křičela a drapla mě za vlasy.
Odfrkl jsem si a málem se zřítil na dno jezera. Ale nakonec jsem udržel rovnováhu a napomenul ji: "Ne, toho nevolej."
Odvrátila ode mne hlavu a zabořila se mi nosem do oblouku mezi uchem a ramenem. "Tomášku," šeptala. Jo, tohle oslovení mne dostávalo do kolem, to jo.
"Tak copak bys chtěla?" zeptal jsem se znovu a rukou jí zlehka přejížděl po zádech. Užíval jsem si, jak jí naskakuje husí kůže.
"Nemám inspiraci." Její rty se dotkly mé čelisti a pokračovaly k bradě.
Já vlastně taky ne. Byl jsem hluboko v ní a byl to tak dokonalý pocit, že nebylo co vylepšovat. "Miluju tě," musel jsem jí říct. Možná už nebudu mít příležitost. Možná už nebude nic.
Opřela své čelo o mé a snažila se zhluboka dýchat. "Musíš věřit na pohádky."
"Pohádky?" nechápal jsem a snažil se zklidnit.
"Jo. Pohádky mají šťastný konec," usmála se a něžně políbila.
Zase jsem se topil v čokoládě jejích kukadel. Naivních a napůl dětských. "Jak pro koho," prohlásil jsem nakonec a postavil ji na dno a položil si ji na hruď. "Moje sladká, moje zasněná, moje všechno," drmolil jsem. Dávala mi víc, než jsem kdy mohl doufat. Dávala mi důvod žít. Důvod odporovat osudu.


PROC?-mc silk

11. března 2009 v 12:51 | miska

Jako nevim, neni to nic moc rep. ale ta pisnicka pod tim uzasna a ten test...mno newim asi jde o to, ze jsem poslouchala samy takovydle pisnicky, ale rozbrecela me://:(

:'(
proc proc proc? nema ji ani rad?-miluje ho nadevse-neni kamarad:(
hele, nevis, jesi se nekde na internetu daji delat videa z fotek? ja nemuzu nic stahovat, ale chtela bych nejaky skusit udelat:D:D

čauky, Miško

11. března 2009 v 12:20 | Jjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjj
Hmmm, mám volnou hodinu na PC. Teda vlastně není volná, máme dělat faktury, ale už ji mám hotovou. Teď Tomovi vibroval mobil. Hmm, koukám že ten blázen taky nedělá, co má. Noo dobře, nikdo tu nedělá fakturu! Kdo by taky dělal fakturu, že... Ale tak není to k ničemu... Třeba přemýšlím, že se pokusím o státnici z ELK... Když nic jinýho, budu moct aspoň dělat sekretářku... Až mě nevezmou do Olomouce na německou filologii... Nebo mě vyhoděj XD... Tyjo, já bych tam tak moc chtěla! Všechno tady nechat a starat se jen o sebe!
Dneska jsme psali z matiky. To bude za 5. A máme 8 hodin. Osmou matiku. A pak mám asi hodinu volno, tak se půjdu někam nafutrovat a pak poběžím na orchestr. Takže si asi dokážeš představit, kolik toho s sebou dneska tahám... Kotel učebnic a ještě ty svoje píšťalky... Jsem naložená jak mula.
Co ti tvoji kluci? Nic? Hele, oni jsou všichni tak hrozně pitomí! I ten ženatej je pořád někde zalezlej! Tyjo, já už jsem na tom tak, že se těším i na něj :-D. Na druhou stranu mám aspoň trochu času. Opravdu jen trochu. Jinak furt někde lítám. Třeba zítra do Český Lípy. Mě tam ty virtuosky roznesou na kopytech. No úžasný. Nejhorší je, že to umím, jen to nikdy nedokážu na 100% ukázat.
Byly jsme s Lenkou v pondělí běhat, říkala ti to? No, máem nás to odválo... Nejdřív pořád sluníčko a tak a pak najednou takovej vichr! Fakt, naše pokusy o sport, to je tragédie o šesti jednáních.
Někdy si říkám, že mám fakt úžasnej život, když dělám jen to, co mě baví. Ale už mi to nedává tolik, kolik by mi to dalo dřív. Už by to chtělo s někým sdílet. A nic. Nic nic nic! Nikdo! Kde se sakra fláká?!!!!!!!!!!!!!! Ty se mi taky flákáš někde za oceánem.
Mno nic, já obejdu ještě nějaký další webky, než zazvoní, měj se, pa J