Leden 2009

stratila jsem pisalskou naladu...zase:D:D...zase to nedokoncim:D:D

31. ledna 2009 v 22:22 | miska
:) ahoj lasko, dneska jsem koukala na Spolecenstvo putovnich kalhot, mame dvd:) je to upa bozi....dokonaly, presne takovy jakej mi ted zivot prijde:)-suck:D a pritom tak byli chvilky, co te zahraly u srdce mezi tema vsema, co te rozbrecely:) proste zivot je pes a my musime zit a prat se stim vsim uz jen proto, ze kdyz jsme se jednou narodili, musime zit. Meli by sme zit pro lidi, ktery nemeli takove stesti jako my-pro ti, co se narodili s AIDS, pro ti, co jsou mentalne nebo telesne postizeni, proty, co kazdy den trpi hlady a umiraji sami, bez rodiny. Musime si uzovat i za ne. Co oni by dali za to, aby mohli zit nase zivoty a mi je jen takdle mrhame. Co oni by dali za jedno sousto toho, co nam na prumyslovce vari....co by dali za to, byt tak krasni jako sme, mit moznost byt tak vzdelani jako my, mit moznost toho delat tolik co mame mi. Narodili jsme se do uzasne doby! EU nam otevrela tolik cest. Meli by sme toho vyuzit! Todle by meli byt nejlepsi leta nasich zivotu. Todle by mely byt ty roky, co budeme-zkresnene-prevypravet ten ocim plne napeti nasich vnoucat:) Celej zivot mame na to, aby sme nasli nekoho, kdo za neco stoji a do te doby-do te doby musime najit sami sebe:) Do te doby zijme pro kazdou minutu, co jsme byli spolu. Zijme pro ZITREK. Vzdyt treba zitrek muze byt to, co zmeni nas zivot. Vzytr treba to co hledame celou dobu je uz davno nekde hluboko v nasich srdcich.. Tak hluboko, ze to prez tu vsechnu pichu a predsudek, co je v kazdem znas nevidime. Cely zivot jdeme dopredu, jak casto se ale otacime do stran a dozadu, ale stale jdeme. Jdeme primo k nasemu konci. Vime, ze nase cesta jednou zkonci a stejne nejdeme pozpatku, vzdycky jen popredu. Divame se, jak postupne stracime vsechno co jsme milovali. Divame se na to, jak to stare nahrazuje neco nove. ALe proc najdu neco, co by melo zmenit me, nedokazu to unest? proc se nedokazu prizpusobit tomu, abych s nekym vydrzela? chtela bych skocit. skocit z vysokeho utesu. Jako to udelala Bella, jako to udelali ty holky z putovnich kalhot....chtela bych skocit a nechat cely muj zitov prosvystet kolem me hlavy-nechat ho projit a najit cestu jak znova zacit zit. Ale ted, kdyz stojim na vrchu te zkaly zavrtim hlavou a obejdu ji. Vzdavam se moznosti zacit znova proto, ze se bojim jake to ZNOVA by mohlo byt? ale vzdyt pokud nejsem zpokojena v ted-nemohla bych dopadnout hur-Ze mohla? Mas pravdu, mohla. Mam vsechno co jsem kdy chtela. Skoro vsechno. Pokud se me zeptam, jesli neco potrebuju, odpovim: NE. Pokud se mi zeptas, jestli mi neco chybi, reknu: NE. Pokud se me zeptas, co si preji, budu si prat, aby jsme vsichni byli zdravi a stastni. ZDRAVI A STASTNI....Stastni-co to vubec to stestni je?-je to usmev tve nejlepsi kamaradky hrejici u srdce, je to objeti od cloveka, ktereho milujes? Je to kazde dobre slovo, kterym ti kdo polichoti? Nebo snad je stesti jen neco jako laska? Slovo, tak obycejne dvojslabicne slovo, ktere i tak ma na kazdeho takovy vliv. Neco, co kdyz nemame-studi, kdyz mame hreje a kdyz stratime pali? Lasko je ohen vypukajici v nasich srdcich. Ohen, zbran, o ktere uz lide v praveku vedeli, jak mocny je. Byl to prvni nejvetsi obev lidstva. Jaka je ale podstata lasky? Proc tu je? Proc tolik boli? A-a-proc ja nedokazu milovat. Pcha...strach! CO je to strach. Ja se nebojim lasky! Nebojim se-jak bych se mohla bat necoho, co nema zadnou podobu...nemuzu se bat-co je laska-cit? kouzlo?-nebo muzu?...achne. Bojim se lasky!

"Dekuji, zes me vylecila z te neskutecne posedlosti laskou...jsi kurtizana a tem se ma platit!"Christian-moulin rouge:((

PS: jen si vylejvam mozek na pocitac:D:D....nejak to nic neznamena, jan pisu slova,co se mi honi hlavou, pokud to nebude davat smysl, sorry:D:D


Dokončení 4. kapitoly

30. ledna 2009 v 19:09 | Janinka
Ahoj!
Monika mi leze na nervy. Neměla bych to takhle otevřeně říkat. Taky proto, že se nejspíš sem tam zajde. Ale já kvůli tomu odmítám být k tobě neupřímná! Protože ona má někdy tak dětinské nápady... To by mě v životě nenapadlo... A to jsem si myslela, že jsem naivní... No, asi nějak jinak než ona...
To, že jsem promarnila dva dny v posteli mi leze na nervy (i když jsem dočetla nějkaý knížky, to je dobře...). Protože jsem měla tolik plánů. A všechny padly. A zjistila jsem, že mi to vadí! Víc než kdy předtím! Že jsem to všechno nestihla! Je to fuč! Asi se zítra budu muset jít projít, jinak mi hrábne...
Neexistuje žádná česká stránka s fan fiction Stmívání jako je twilighted. To mi taky leze na nervy. To jsme tak neschopní :-D. Jistě, s tím bych mohla něco udělat... Ale přijde mi,ž e už je pozdě. A taky na tom nejsem s časem na PC zrovna nejlíp, když zrovna netvrdnu doma kvůli dávivému kašli.
***
"Nedá se to nějak zavřít?" volala jsem na Tomáše.
Za chvíli se objevil ve dveřích a posadil se vedle mě na vyvýšené pódium jídelny. "Ne," zamumlal a objal mě kolem ramen. "To umí jen andělé."
"Kuba to umí?"
"Jo."
Přikývla jsem a položila mu hlavu na rameno. Pak okno zmizelo. Prostě se zavlnilo a vybledlo.
"Není třeba je zavírat," řekl zamyšleně.
Opravdu to nebylo třeba, když tak rychle mizela. Už jsem na ně nechtěla myslet. Chtěla jsem udělat něco jiného.
"Někam tě vezmu. Teď hned."
Pozvedl jedno obočí. Zasmála jsem se a vzala ho za ruku. Táhla jsem ho ven k autu a rozhodně si sedla za volant. Zařadila jsem a rozjela se k ZUŠce. Chodila jsem tam už tolik let, že jsem si vymohla nějaké výhody. Třeba jsem požádala o zapůjčení klíčů od hlavních dveří, koncertního sálu a klavíru.
"Ne, Jani," začal se bránit, když si uvědomil, co mám za lubem. Ale došlo mu to pozdě. Už jsem otvírala koncertní křídlo a postrčila o ke klaviatuře.
"Tak a teď chci slyšet, jak dobrého učitele jsi měl," usmála jsem se.
"Neviděl jsem klavír nejmíň půl roku," řekl omluvně.
"Jsem přesvědčena, že jsi šikovný," pobídla jsem ho a šla se posadit do hlediště. Byla jsem přesvědčena, že mě nezklame. Položil prsty na bílé klávesy a zkoumal výšky.
"Není zrovna naladěný," podotkl.
"Nestěžuj si. Tohle je příspěvková organizace."
"No jo," zamrmlal. "Tak kvůli tobě." Kvůli komu jinému?
"Co to bude?" zajímala jsem se.
"Sonata C."
"Od Mozarta?"
"Jistě."
Přikývla jsem a čekala.
Prostorem se rozlehla Mozartova sonata. Obklopily mne rychlé třepetající se tóny. Měla jsem pocit, že kolem mě poletuje tisíc malých pestře zbarvených motýlků. Kladívka musela dopadat na struny tak rychle, ale zároveň zlehka. Někdy se melodie zadrhla, když hledal správný přechod, ale pak se zase rozběhla a stala se nezadržitelnou jako voda v rozbouřené řece. A když ustala, nedokázala jsem nic říct, nemohla jsem se pohnout, byla jsem dojatá a okouzlená a chtěla jsem, aby mi mohl hrát každý den. Natolik byla moje duše romantická. Nepřítomně jsem si hrála se snubním prstýnkem. Opustil místo u klavíru a sedl si ke mně. Pohladil mě po vlasech.
"Cítím se tak nicotná," zakroutila jsem hlavou.
Zasmál se. "Byly tam chyby."
"To nevadí. Byl to velice okouzlující zážitek. Děkuji."
Přitáhl si mě blíž a políbil mě na čelo.
"Wolfgang by mě praštil přes prsty. Říkal, že mrhám talentem."
Ušklíbla jsem se. "To nepochybně." Zamotala jsem mu prsty do vlasů a zahleděla se mu do šedivých očí. Připadal mi ještě dokonalejší a lepší než kdy dřív. A děkovala jsem Bohu, osudu, komukoliv, že to zařídil tak, že jsem tu byla právě s ním. /* pozn. Tak tahle část se mi povedla. Myslím, že není třeba ji prodlužovat. Je dokonalá takhle.

Měsíc nám pomalu skončí

30. ledna 2009 v 13:04 | Janinka
Volný den a já ležím v posteli. To je trapné! Chtěla jsem jít s Lenkou bruslit, ale musíme to nechat na příští týden... Nebo na další... To je hrozný... Zrovna teď kašlu jak tuberák a musím doufat, že to přejde, protože mám v neděli první směnu v kině ;-) Si říkám, jak to zvládnu. Jsem hroznej plašan.. Ou, mysli na mě, ať tam něco nerozbiju a nevyhoděj mě :-D...
***
Už ke mně nedoléhaly žádné nové informace. A ty staré spaly. Spaly takovým neklidným spánkem. Byly kdykoliv připravené se vynořit a zaplavit mě.
Nepřemýšlela jsem. Prostě jsem žila, dokud to šlo. Ze dne na den? Asi jo. Vždyť žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.
Volala máma. Vůbec nevím, co jsem jí vykládala. Byla jsem otupělá. Možná jsem jen souhlasila se vším, co mi sdělila. Nakonec mi oznámila, že zním divně a chtěla mluvit s Tomem. Ten to asi taky zrovna nevylepšil. Nejspíš si myslí, že jsme se pohádali. Myslí na nějakou obyčejnou banální věc, kvůli které jsme se mohli chytnout.
Čas ubíhal a nic se nedělo. Začala jsem upřímně pochybovat, že mám nějaké poslání týkající se Míši a záchrany její bloudící duše. Kde jsem tohle přesvědčení vůbec vzala? O Míše jsem nic nevěděla. Bylo to divné. Jako kdyby zmizela, ale nikdo ji nehledal.
Chodila jsem do práce, dělala večeře, procházela se městem, vyhýbala se fantaskním obrazům a pozorovala svého miláčka. Většinou byl mimo, ale zlepšoval. Se. Už necivěl hodiny do blba, nezapomínal na pracovní schůzky, proháněl Pavlovu káru…
Svět se zdál milosrdnější, ale nevěřila jsem mu to. Něco se chystalo. Dřív nebo později. Na co se vlastně čeká?

Zkoumala jsem jedno ze svých oken do fantazie, abych se o něm něco víc dozvěděla, než zmizí. Paní Ramseyová běhala po pokoji, popoháněla děti, hladila po vlasech svého nejmilovanějšího nejmladšího syna Jamese a bavila se s manželem. Neměla jsem ráda knížky Virginie Woolfové. Možná kvůli ní samotné. Nemohla jsem mít úctu k ženské, která šla pomalu do hloubky vody, až se utopila. Vždycky, když jsem na něco podobného pomyslela, ježily se mi chlupy na krku. Jak může někdo takhle zahodit život? Nemohla být normální. Ani její hrdinové mi nepřipadali normální. Paní Ramseyová žila jen pro svého manžela. Chovala ho v úctě. A on se bavil jejím ponižováním. Odvrátila jsem zrak a doufala, že ten obraz zmizí. Ale nechtělo se mu. Pořád se třepotal ve vzduchu. Jeho okraje stříbrně zářily.
"Nedá se to nějak zavřít?" volala jsem na Tomáše.
Za chvíli se objevil ve dveřích a posadil se vedle mě na vyvýšené pódium jídelny. "Ne," zamumlal a objal mě kolem ramen. "To umí jen andělé."
"Kuba to umí?"
"Jo."
Přikývla jsem a položila mu hlavu na rameno. Pak okno zmizelo. Prostě se zavlnilo a vybledlo.
"Není třeba je zavírat," řekl zamyšleně.


jen vsuvka

28. ledna 2009 v 21:24 | Janinka
Včera asi kolem jedenáctý, jak jsem nemohla spát, jsem napsala tohle:

"Nechci s tebou mluvit ani o Janče, ani o Míše. Jde jen o mě."
"Dobře. Asi vím, na co se chceš zeptat."
"Řekl jsi, že je to zajímavé. Že je ohromě zajímavé, že celý život vídám okna do fantazie. Možná se mi to zdálo, ale měl jsem pocit, že se za tím něco skrývá. Napadlo mě, že jsi je třeba taky viděl."
"Viděl jsem je ve svém posledním opravdovém životě. Jediném z té spousty, který si má duše pamatuje."
"Až zemřu, moje duše nebude putovat dál?"
"Tvá duše je tak lehká, že vylétne do nebes. Staneš se andělem."
"Jako ty."
"Ano."
"Ale ty nejsi tam nahoře."
"Nedokázal jsem to. Pamatoval jsem si celý svůj poslední život. Pamatoval jsem si Míšu. A byla v nebezpečí. Musel jsem spadnout na zem. Každý dobrý člověk se vrátí. Nebo ten, kdo nevěří ve vyšší dobro. Většinou tam nahoře zůstávají jen ti, co nepoznali lásku. Proto jsou andělé tak zlomyslní. Nikdy nás padlé nepochopí."
"Je hodně andělů?"
"Ne."
"Ne? Ale určitě se to děje už celá tisíciletí!"
"Ano, ale je to velice vzácné. Jen pro 'vyvolené'."
"Čím jsem si to zasloužil?"
"To nevím. Možná byla tvá duše jednoduše dobrá."
"Nebo naopak."
"Opravdu nevím."
"Co když tu budu chtít zůstat?"
"Pak budeš muset spadnout. Jako já. A pořádně se obrnit trpělivostí. Není jednoduché žít znovu a znovu a všechno si pamatovat."
"Třeba zešílím."
"Duše šílených umírají."
"Cože?"
"Všichni ti lidé v blázincích… Umírá jim duše."
"Duše může zemřít?"
"Jistě. Každá duše jednou zemře. Ať dojde svého naplnění nebo ne."
"Jak se mám zachovat?"
"To je na tobě. Na rozmyšlenou máš celý život. Vlastně i ten posmrtný."
"Můžu zůstat nahoře, dívat se, žít věčně."
"Bude ti odhalena podstata světa."
"Nebo skočím zpátky a budu s Jančou znovu a znovu. A uvidím naše děti a vnoučata a jejich děti… Ale s tím by Jana nikdy nesouhlasila. Protože bych tak ovládal její život a ona miluje svobodu a možnost volby. Chtěl bych umřít a zapomenout. Tak, jak se to dělo doteď."
"To nejde."
"Vrátíš se někdy do nebe?"
"Ne. Radši zešílím." /*pozn. Je to ode mě hnusné… Ten kluk se utrápí!


Je to jen holý rozhovor, bez vysvětlivek, bezničeho, aby se dal zasadit kamkoliv do děje. Možná ho dám až do poslední kapitoly. Já vím, že se to nemá, plést čtenářům hlavu na poslední chvíli takovými traumaty... Ale... Ten nápad se mi líbí...

mně to povídej

28. ledna 2009 v 12:34 | Janča
Dneska jsem celý den hrozně naštvaná... A nabroušená... A připravená se pohádat... Nemohla jsem spát. Muslea jsem si vzít prášek. A zorvna jsem něco zjistila. Představ si, že mi trojku z těláku! A že by něco řekla? Ne, to ne... Proč taky... Jsem mohla být úplně bez trojek... To prostě nepochopím... Přitom tohle je první půlrok, kdy jsem tam poctivě chodila! Prostě ono je to asi jedno, jestli tam chodíš. Tam chodit nebudu a vyjde to nastejno. Asi ani to vysvědčení nechci. Ne, nechci ho! Co kdybych ve čtvrtek nešla do školy?! Vysvědčení dostáváme čtvrtou hodinu a pak máme tělák! Stejně tu ženskou nechci ani vidět! Grrrrr... Jako ani nevíš, jak je mi hrozně! Šla bych brečet... Ale musím to nějak přežít... Protože musím na orchestr... Zvoní... Miluju tě! J

Sama

27. ledna 2009 v 19:45 | Miska
Udichana jsem se prohudila ze spanku. Srdce mi busilo jak o zavod...Dalsi sen, dalsi spatnej sen o tom, jak mi nejmilejsi umiraji a ja jen stojim a smeji se. Smeji. Chnapla jsem po papirovej pytliku, co jsem mela uz delsi dobu pro jistotu u postele. Zhluboka jsem do nej dichala, dokud se mi dech nesrovnal.
"Proc nespis?"slysim hlas s chodby. Pomyslim, si, ze se mi to muselo zdat. Kuba stale lezel vedle me, citila jsem jeho ruku prehozenou kolem meho boku. Kdo jiny nez Kuba by byl u nas doma v noci. Polozila jsem si hlavu zpet na polstar a snazila se znovu usnout. Nemohla jsem, na chodbe jsem stale slysela nekoho dichat. Vymanila jsem se tedy z Kubova sevreni a vysla na chodbu. Jen zupan jsem si prez sebe prehodila. Slysela jsem jakoby divci smich. Ten smich ted uz vychazel z kuchyne. Citila jsem, jak mi z toho msichu beha mraz po zadech, ale preci jsem se nevratila a nerekla o tom memu andelskemu priteli-mel by se jednou poradne vyspat-a nasledovala svou zvedavost na lovu za zajemnou iluzi.
"Chi chi chi...kudy vede ta cesta, ktera privedou me do toho mesta...do toho mesta kde muj mila bude ma nevesta..."ted si ten hlas broukal nejakou pisnicku, byl hrubsi, muzsky. Polkla jsem a vesla do kuchyne.
***
Z KUBOVY STRANY;)
Probudil me Misin rev. Rychle jsem vylezl z postele. Bezel jsem na misto, odkud ten krik pochazel- z kuchyne. Slysel jsem hlasy, plno hlasu. Nemusel jsem dal premyslet abych vedel ze to jsoou andele.
"Ne!"zakricel jsem kdyz jsem ze schodu zahledl zablesk svetla vychazejici z kuchyne. Nejvissi andel, pomyslel jsem si. Prisli si pro ni. Presne tak, jak Sisi tvrdila.
"Ah, tady jsi."rekne Sirie rekl jeden muj dobry znamy.
"Nechte ji bejt."reknu nastvane a snazim se prorvat mezi skupinou andelu branici mi ve vyhledu. Sirie se zacne smat tim svym hromovym smichem pro kterem i me prebihal mraz po zadech.
"Ale prece vis, ze proti nam nemas sanci."pronese a zbytek andelu na me navrci a zlostne pohodi kridly. Nachvilku se mi otevrel pohled na Misu. Lezela tam na zemi, odhazuji omracena. Nezabili by ji. Vedi, ze je dulezita.
Jedna z andelek se s nakprostym prekvapenim ve tvari dotykala jejiho obliceje. Odhaduji, ze ji zavidela to, jak zive vypada. Mohla ji zavidet jeji nesnadno protrzitelnou kuzu, mohla ji zavidet pravidelne tlucici srdce. Mohla ji zavidet jeji krasne vlasy. Stejne tak, jako ja zavidel vsem smrtelnikum. Znovu jsem se silou zaprel do andela predemnou a snazil se prodrat ke sve zene.
"Musis ji nechat jit."slysim za mnou ten medovy krasny hlas.
"Sisi?"otocim se. Prikyvne. Moje sladka sestricka. Nachvilku jsem se necitil tak hrozne pri pohledu na ni-vubec se nezmenila za to dobu, co jsem ji nevidel. Ale pak me zamrazilo jeste vic v zadech.
"Coze? ty po me chces, abych nechal jit jedineho smrtelnika,ktereho miluju s nima?"ukazu na tu bandu pomatenych okridnenych bezmozkovcu.
"DOhlidnu na ni. Slibuji."rekne a ja citim, jak me lidske ja propada panice. Ale ne-bud silnej!-premlouvam sam sebe. Zacal jsem znovu videl vsechno tak rychle! Citil jsem pacivou bolest po celem tele, moje srdce se zacalo zastvavovat a snim i cely krevni obeh.
***

chybíš mi!

27. ledna 2009 v 16:43 | Janča
***
Seděli jsme na gauči. Objímal mě rukama a koleny. Choval mě v náručí a tiskl mi obličej do vlasů. Bylo mi dobře. Jako v nějakém melancholickém snu. Nechtěla jsem tu chvilku zničit, ale musela jsem se zeptat, protože mě ta otázka stahovala dolů silou větší než gravitační. Od té doby, co jsme mluvili s Kubou. A byla jsem náladová protivná sama sobě. A takhle jsem nechtěla žít.
"Dozvěděl ses něco, o čem jsi mi neřekl."
Ztuhnul. "Ano."
"Řekneš mi to někdy?"
Utáhnul sevření svých paží. "Ne."
Kousla jsem se do rtu. Fajn, co teď?
"Zeptej se," zamumlal poraženě.
"Ne." Nechtěla jsem slyšet něco ještě horšího.
"Ale jo," přel se se mnou.
"Ne," zopakovala jsem tvrdohlavě.
"Trápí tě to," řekl věcně.
"To nevadí."
"Vadí."
"Fajn, vadí to. A co s tím?" rozčílila jsem se. Dávám mu šanci spláchnout tenhle rozhovor z povrchu zemského a on mi to neulehčuje!
"Nic."
"Tak proč bych se ptala?"
"Třeba ti pak bude líp," pokrčil rameny.
"I když nedostanu odpověď?"
"Třeba jo."
"Dobře. Proč mi to nechceš říct?" Proč mi sakra nechceš říct, co se s tebou děje?! Jsem tvoje žena!
"Protože to teď není důležité."
Oh, to už někdy říkal… Jo, když jsem začala vídat ta okna a obviňovala ho z toho, že mi lhal, hájil se tím, že ta informace nebyla důležitá. "Kdy to bude důležité?"
"Až umřu."
Hm, tím mě zaskočil. "Oh, tak to opravdu není aktuální. Můžu ti nějak pomoct?"
Bylo mi všelijak. Hlavně mě jeho slova rozladila. Nechtěl, abych do toho zasahovala. Možná měl pocit, že mám už tak moc problémů. Možná mě nepotřeboval.
Zakroutil hlavou. "Ne. Tohle bude záležet jen a jen na tom, jak moc tě miluju."
"Miluješ mě hodně," zamumlala jsem, ale chyběla mi jistota.
"No právě." Zase mi zabořil obličej do vlasů a dal tak jasně najevo, že to je všechno. /* pozn. Tenhle rozhovor opravdu není pro příběh stěžejní, trochu víc se dozvíte na konci ;-)

4 you

26. ledna 2009 v 19:40 | Janča
Ahoj! Tyjo, představ si, co se mně normálně děje... Asi ukecám trojky na dvojky... A budu mít jedničky a dvojky a.... čtyřku... jako největší debilka... no fajn... dneska mě Baci zkoušel, aby mi jakože mohl dát jedničku (já na průměru 1,4 nevidím nic sporného, ale když myslí....), no a celou dobu jsem se tam na něj akorát tak hihňala a věděla úplný kulový, ale jakože mi tu jedničku prý dá...
Mno a pak jsem šla s Mončou do Nisy... Nakonec jsme skončily v KFC... No a zjišťuju, že v určitých věcech je fakt naivní... tyjo... úplně jinde než já... oh... Míšo, já už chci kluka! Mně se už nechce čekat! Měla bych ho nejradši hned :-D ... Ne, tyjo, už mi hrabe... To říkám, jak kdybych byla zoufalá... ale to ještě ne... zatím jen tak napůl... :-D
Hmmm, taky bych měla dočíst aspoň nějaký ty knížky, co jsem si půjčila... Mám jich tu kupu a nějak na ně peču :-D
Mno a jinak... se těším na brigádu... Mezi nějaký lidi... A na bruslení... To mě šíleně chytlo...
Jo a ještě jsem objevila kouzlo playlistů na imeem :-D Tako fakt dobrý :-P
Papa, jdu koukat na telku... Už jen krátký nezajímavý pokráčko... Ale potřebuju napsat tyhle nic moc kapitolky... prostě tam patřej ;-)
***
Vytáhla jsem z kapsy mobil. Mobil je taková pomůcka pro zbabělce. Nechcete se s někým rozejít a dívat se mu při to do očí? Mobil vám pomůže! Nemáte sílu zvednout se a někoho navštívit? Potřebujete slyšet jeho hlas? Oh, i k tomu je mobilní telefon! Tak jsem vyťukala Míšino číslo a poslouchala nějakou hoperskou uvítací melodii, než jsem uslyšela: "Haló?"
"Ahoj," vydechla jsem.
"Ahoj, Janinko."
"Jak se máš?" Co tak můžu říct? Víš, tvůj kluk je anděl a já umím něco, co s ním souvisí. Taky se mýmu manželovi nelíbí, že se s tebou chci stýkat. Ale já tě potřebuju!
"Jde to."
"Fajn."
"Co ty?" zeptala se.
"Já… Chtěla jsem ti něco říct."
"Ano?"
"Mám tě ráda," zašeptala jsem.
"Taky tě mám ráda."
Konec.
***
Na plotně se vařily brambory. Stála jsem před otevřenými dveřmi lednice a civěla dovnitř. Po krátkém uvážení jsem vytáhla cihlu a dvě vajíčka a dala se do obalování. Vzhledem k tomu, že jsme byli generace smažáků, jsem tím nemohla nic zkazit. Bylo uklidňující dělat večeři - dělat něco normálního.
Tomáš přišel akorát tak včas. Postavila jsem před něj talíř. Koukal, jak kdyby to nebylo možný.
"Co zas?"
Pokrčil rameny. "Chováš se, jako kdybys něco provedla. Ale to já bych se měl omlouvat."
"Nevím proč."
Zakroutil hlavou. "Někdy ti nerozumím."
"Ženy jsou na světě proto, abychom je milovali, ne proto, abychom jim rozuměli. Oscar Vilde."
"Já nemohu milovat, když nemohu důvěřovat. Oscar Vilde - Sfinga bez záhady."
Zamrkala jsem. A to jsem si myslela, že jsem si vzala kulturní hovado.
"To nic nemění na tom, co jsem udělal."
"No tak jsi svedl svoji povolnou manželku! A co jako!"
"Ublížil jsem ti." Civěl na moje zahalené rameno.
Ztěžka jsem dopadla na židli. "Když mě v zimě taháš na snowboard, vypadám hůř. Hlavně moje kolena vypadají hůř."
"Hm."
"Odmítám tě přesvědčovat. Tohle si prostě myslím, srovnej se s tím, jak chceš. Jsi dospělý člověk."


ach...peknej sen jsem mela, se mi nechtelo vstavat:D

26. ledna 2009 v 15:12 | misicka

Jsem vcera pred spanim nasla tendle obrazek a ten kluk mi strasne pripomel jednoho kluka-jsem snim mela jedno rande...bylo to takovy divny, vlastne jsem ten den mela jit s jeho kamosem a ten jeho kamos-tomas, nemoh a tak jsme byli spolu, byl uzasnej...fakt mi snim bylo strasne dobre...rikal neco jako ze ho stve, ze zrovna me si vybral jeho kamos...blabla...a ja do nej byla upa paf...ale bala jsem se, byl to takovej ten kluk, co pije, kouri, huli....nevedela jsem, jestli se pred tim nezhulil nebo neco:D
Pak kdyz mi pokazdy napsal, poznala jsem, kdy byl namol a kdy ne, kdyz nebyl, byl hrozne v pohode, takovej normalni citlivej kluk, ale kdyz byl tak se me ptal na tokovy ty veci jako jestli se holim a proste uplne hroznej debilek z nej byl. Kdyz mi to s tim jeho kamosem nevyslo, tak se me zeptal, jestli snim nechci chodit.rekla jsem, ze ne a on na to naslal uplne neco, co me uplne zustalo kupodivu v hlave:"Uvidis, ze dvaceti-kdyz na sebe jednou narazime, uvidis, jak rada se mnou budes."znelo mi to divne...ale nejak mi diky tomu doslo, ze mi na nej zalezilo vic nez na zbytku techdle debilku. Pak si nasel holku a sveroval se mi z problemama...nejak ale pak byl zase divnej a tak jsem si ho smazala z icq a asi rok po tom jsem ho potkala na brigade, byl strasne fajn, jsme si povidali-je to takovej ten clovek, kdo te umi nechat rict mu vsechno...proste te nejak donuti....mno a jmenuje se Kuba, kdyz na to ted nejak tak vzpominam:D:D....
Mno a dneska se mi o nem zdalo...tyjo..ja z toho upa nemuzu:D:D...bylo to uplne jako on,...proste na me byl strasne milej, ale pokazdy, kdyz nexo rek, vsichni jeho kamosi se zacali smat a rikali mi, co tim furt mysli...mno a za noc jsem vypila asi 6 horkych cokolad...ta posledni chytnala divne...presne jako ta, kdyz do kakaa pridas vodu misto mlika...pockej, reknu ti cast toho snu:D...me to prijde upa dokonaly:D
Sedela jsem na lavicce vedle jeho kamosu..o necem se bavili, ja ho jen pozorovala jak se vraci s necm pro nej a pro me horkou cokoladu, podal mi ji a sednul si vedle me, trochu jsem se posunula, abych mu udelala vic mista, prehodil prezeme ruku.
"Jen jsem ti chtel rict, ze ja to proste budu brat jako ze si pro me nekdo stym spim, takze si moje...."citila jsem, jak mi rudnou lice a vsichni jeho kamosi se zacali smat a naco rikat. Najdenou jsme slali a sli jsme se na neco zapsat, odhaduju ze na nejaky prednasky nebo neco a u jedny stal david svoboda-zrovna on v mym snu:D:D-mno pozdravil me-usmalaa jsem se na nej a radostne pozdravila. Kuba po chvilce, kdyz jsme odesli takovy:"Tohle presne jsem myslel, nelibi se mi, ze se usmivas na jiny kluky, spis se mnou."zase jen zagebila a dalsiho znamiho kluka jsem jen bez vyrazu pozdravila...ja z toho snu nemuzu...upa takovej skutecnej, to se mi predtim nedelo...proste jsem tam mela skoky, nedavalo to smysl...nadprirozeno:D:D...upa nejvic:D:D
A to se mi neco podobnyho nedavno zdalo o jednom spoluzakovy odsud v ajine:D:D...se ze sebe picnu, na co ja to nemyslim, mam ucetnistci, papa:) Love u

remember the name

26. ledna 2009 v 3:35 | miska
koukni na todle:) upa supa...na zacatku, kdybys nerozumela tak ten zpevak rika, ze to video je udelany z videi upa normalnich lidi, co se snazej a jsou fakt borci a ze jim dekuje a nebo neco takovyho, myslim:)enjoy

jdu pokracovat:)

26. ledna 2009 v 0:31 | Miska
Dekuju za fotku:D:D...tyjo, ja uz mam strasnou dvojitou bradu! jsem rada, ze v pondeli me zacina druhy pololeti a meni se mi premety-budu zacinat TV..mela bych ho mit sudej tyden trikrat a lichej dvakrat, ale newim, asi budu chodit pokazde, musim zhubnout:) je mi ze me nebliti:D:D...ani nakupovat uz nemuzu abych se nezdesila, jak ve vsem vypadam hrozne! Jak se chci libit nejakemu klukovi, kdyz se nelibim ani sama sobe:D
Tak uz to nebudu protahovat. Pripravena? Tak ted nachvilku zavri oci a nalad se do tajemny atmosfery. Pokracujeme:)
***
Bylo mi jedno, ze by mi byl schopnej ublizit, bylo mi jedno, ze me varoval pred tim, ze se jako andel neumi ovladat, jedine, co jsem vedela bylo, ze to chci. Vic nez cokoli jineho.
Pustil jednu mou pazi a chytl me pod bradou a pritahl ji ke svemu obliceji. Mela jsem pootevrena usta. Jemne me polibil na horni ret a kousek se odtahl. Vzal svou druhou ruku a chytl me zezadu za krk, abych drzela hlavu na miste, podeprela jsem se o lokty a oci, ktere se me automaticky zavirali neustale otvirala. Zadivala jsem se za Kubuv oblicej, na jeho kridla, ktera se jemne pohybovala nahoru a dolu s kazdym Kubovym nadechem. Kuba znovu polibil muj horni ret a ja tentokrat chytla jeho zatylek a obema rukama a sevrela jeho spodni ret mezi me. Slabe jsem zastenala, kdyz dopadla jemne polozil mou hlavu na polstar. Naprosto jsem si uzivala kazdou vterinu, kdy se jeho rty dotykaly mych a jeho teple ruce dotekali meho tela. Byla jsem plna jeho dotyku a pritom mi to prislo malo, chtela jsem byt bliz a bliz, chtela jsem, aby me tiskl silneji, chtela jsem, aby kazda skulinka ktera mezi nami zbyvala byla zaplnena. Byl nademnou vzepreny za rukach a bradu mel sklopenou k hrudniku, obcas ji jemne natocil na stranu. Citila jsem, jak me oci zacinaji slzet, mrkla jsem a nechala vytect slzy. Bolesti jsem zaryla nechty do Kubovych pazi, ktere jsem svirala a polibila jsem ho na ruku zaprenou kousek od meho obliceje. Slysela jsem, jak rychle svyhl kridly a moje i jeho vlasy nachvilku vzletly do vzduchu, tak silna jeho kridla byla. Povilil se na rukouch a polibil me na krku, jemne se zakouskl do kuze a znovu me polibil. Vedela jsem, ze at uz se stane zitra cokoli, tohle je to, jak si ho chci pamatovat. POlozil se vedle me a ja se prekulila na bok a polozila na jeho hrudnik.
"Miluji te, miluji te...miluji te."septala jsem a citila jak se muj stestkny plac meni v histericky. Kuba odendal vlasy z meho zpoceneho cela. polozil na ne sve rty a drzel je tam, zatimco hladil me vlasy, pak si me k sobe silne pritiskl a citila jsem, jak se steskne smal.
"Stale muzes zmenit nazor, nemusis tam jit, muzem..."
"Svet me potrebuje. Nevidel si ty spravy za poslednich 14 dni? Co se vsechno stalo? Uz takdle mam pocit, ze jsem ten pravy okamzik prosvyhla. Otviraji se okna. Cim dal tim vice jidi je vidi. To neni spravne. A pokud ja jsem ten, kdo to ma zastavit, udelam to."reknu a utru se tvari o jeho hrudnik:"A pak se za tebou vratim a budeme spolu-uz naporad."
"Budu na tebe cakat."rekl a polibil me do vlasu.
"Kubo...chtela bych-chtela bys, abys odesel az budu spat."
"Coze?"zdesil se a slysela jsem, jak znovu svyhl kridly, cela postel trochu zavrzala.
"Prosim. Vim, ze bych rano nedokazala odejit, kdybych te videla."
"Ale kam mam jit, nemuzu nikam jit. Potrebuju byt s tebou, do posledni chvile. Chci byt s tebou. Nechci te opustit, potrebujes me...ja mozna vic nez ty me...."jeho hlas se pomalu stracel, jen stale zaporne vrtel hlavou. Polibila jsem ho abych ho umlcela, chvilku vzdoroval, ale nakonec me chytl za vlasy a silne polibil, jako kdyby todle opravdu byla nase posledni noc. Tentokrat to cele bylo jine, pevne tiskl na ramena a jeho polibky byli tak nanasitne. Prehodil me prez nej a tak jsem si dala vlasy za usi a znovu ho polibila, citila jsem, jak macka ma stehna pokrcena kolej jeho boku a nakonec nekolikrat mavl kridly tak, ze jsem se dostali kousekdo vzduchu. Leknutim jsem slabe jakoby stekla a pevne jsem se se omotala kolem jeho tela. Kolem nasich tel proudil studeny vzduch a citila jsem, jak se zacinam slabe klepat zimou. Hladila jsem ho po krku a nechala ho hltat me rty. Lekla jsem se, kdyz se ma zada potkla studeneho strpu. POsila jsem se kuby jednou rukou a zaprela se o strop. Kubova kridla nadale silne mavala a stejne tak jako jeho kridla i on se choval naprosto chaoticky. rukama rychle hladil kazdou cast meho tela. Jemne u toho stenal, otevrela jsem oci a zahledla v jeho ocich slzy. Jeho modre oci zacali zelenat a jeho Kuze tmavnout, jeho kridla se skracovala, vyvalila jsem oci a kousla se do rtu, abych nevykrikla. V tom okamziku jsme oba spadly naspatek do postele. Kuba lezel a jeho hrudnik se rychle nafukoval a vyfukoval. Natahla jsem po nem ruku, ale on me prez ni prastil a tak jsem ji zase stahla k sobe.
"Jsi v poradku?"zeptala jsem se ho a on jen zaporne zavrtel hlavou.
"To bude v pohode."rekl jen neprijemnym tonem a odesel do koupalny. Chvilku jsem koukala za svetlem, vychazejici z koupalny, ale postupne se mi svetlo vytacelo a ja pomalu usinala...

už zase já

25. ledna 2009 v 21:22 | Janinka
Ahoj! Mám tu ještě jednu várku... Krátkou, ale takovou melancholickou... To je tím, že mi hraje tak melancholická hudba... Oujéééé...
***
Listovala jsem průvodcem po Benátkách, až jsem našla fotografii Dóžecího paláce a začala ho zlehka korálovou červení črtat na plátno. Nevím, proč zrovna touhle barvou. Možná proto, že byla plná života. Možná proto, že byla nejvášnivější ze všech barev. Možná z pouhého rozmaru. A nebo proto, že mi jako první padla do ruky. Naše volby jsou různé. Jedny pitomé a druhé blbé… /* pozn. Tak nějak to bylo v Metráčkovi :-D
Do mysli se mi vkrádaly vzpomínky na moje první setkání s Tomášem. Dívala jsem se na ně přes filtr událostí posledního měsíce a najednou všechno dávalo smysl. Choval se jako naprosto obyčejný a možná i trochu omezený člověk, ale cítila jsem, že to není všechno, že je v něm mnohem víc. Proto jsem tenkrát vlezla do jeho Toyoty, proto jsem s ním běhala mezi kapkami deště. Dávalo mi to sílu svěřit mu svoji budoucnost. Celá se mu otevřít, klidně se v něm utopit.
"Brečíš někdy?" zeptala jsem se a on odpověděl: "Andělé nepláčou." A tahle fráze mě dostala. Nic neznamenala, byl to jen milý řečnický obrat, ale křičel na mě: "Tohle je ten nejcitlivější, nejhodnější kluk, kterého jsi kdy měla šanci potkat!" A tehdy jsem se rozhodla, že si ho nechám jen a jen pro sebe, pokud mě bude chtít. A kupodivu chtěl. Zrovna mě. Takovou nicku, co si vždycky myslí něco jiného než ostatní. Holku, co nic moc neumí, jen hledá a nenachází… Ale už našla.
Najednou jsem nemalovala Dóžecí palác, ale dvě těla propletená v důvěrné poloze. Přinesla jsem si židli a jen se dívala. Co tohle znamená? Co se snažím říct sama sobě?
V rádiu hráli Unfaithful od Rihanny. Tuhle melodii jsem milovala. Objala jsem si nohy rukama a zaposlouchala se. Ne, nevěra, to nebyl náš problém. Asi nikdy nebude. Jenže ani pravý opak není nejideálnější, pokud se přehání. Jenže můžete nějakým způsobem omezit oddanost a lásku a důvěru? Jen tak, sám od sebe?
Smíchala jsem červeň s kadmiovou žlutí a výslednou barvu nanesla na bílá místa znázorňující nejvyšší akt lásky. A chtěla jsem běžet ven a po lesní cestě k posedu na kopci a plakat a křičet zároveň.

dokázala jsem to!

25. ledna 2009 v 20:36 | Janča z toho nemůže
Uhnala jsem cestou z brusláku Lenku a vyfotily jsme se! Ale že to byl porod...
Ale už jsem jela sama! To je co :-D

odlehčuju...

25. ledna 2009 v 11:15 | Janinka
LÁSKO, LÁSKO, LÁSKO! JÉÉÉÉÉ, AHOJ MÍŠO!
Takže, trošku se vrátím k původní formě psaní... K té nezávazné... Obyčejné... O myšlenkách... Myslím, že to potřebuju...
Včera večer jsem si byla vybrat new brejličky... Vybrala jsem si takový tmavě červený... Za deset dní budou hotový, tak ti pak pošlu foto =) Jsem si uvědomila, že mám dvoje modrý brejle a kromě džínů nemm žádný modrý oblečení :-D Tak to jsem moc nevymakala že :-D... Tak proto červený =) Bude se mi to hodit k tomu triku na brigádě :-D
***
Chodila jsem po třídě a čekala, až dvanáct desetiletých dětí dosmolí obyčejnou tabulku na skloňování der, die, das. Přidala jsem jim tam i druhý pád a byly z toho úplně na větvi. Přemýšlela jsem, jak lidi dokážou být naivní. Před hodinou za mnou přišla jedna afektovaná maminka, která si myslí, že její dítko je prostě geniální a chce po mně zázraky. Jenže když vám v lavicích sedí jedenáct dalších 'zázraků', nesvedete toho víc než jejich učitelka ve škole. Jediný rozdíl je v tom, že by tam měli sedět dobrovolně a chtít se něco naučit. Jenže komu se opravdu chce v létě sedět někde zavřený a šprtit němčinu?! Takových je opravdu málo. Já jsem němčinu milovala, ale o prázdninách jsem se na ni nikdy ani nepodívala. I když je pravda, že sem tam došlo k nějaké konverzaci.
Posadila jsem se za katedru a čekala. Napadlo mě, kam se poděla moje stará mp3. Měla jsem tam nahraná nějaká úžasná klavírní sóla. Teď by se hodila. Zvláštní, většinu z téhle hudby nahrávali Japonci. Neměla jsem Japonce příliš v lásce. Monika byla šílená do anime a pár mi jich pustila, ale ve mně vyvolávaly pocit, že se snaží vygumovat malým holkám mozek. A taky, že si Japonci připadají jako nejdůležitější národ na světě, na kterém záleží, jestli svět bude existovat či nikoliv. To podle mě hraničilo s propagandou komunismu a fašismu. Zakroutila jsem hlavou. Bože, na co to myslím? No, aspoň už teď dokážu myslet trošku normálně. Jako kdyby ze mě Tomáš tím surovým sexem vytloukl nevyrovnané myšlenky. Jako kdybych byla jako dřív.
Podívala jsem se na hodinky. Za pět minut bude zvonit. Zadala jsem svým svěřencům domácí úkol na příště a vypustila je do ulic. Sama jsem se procházela prosluněným Libercem a byla šťastná, že můžu jen tak chodit po ulicích… Jistě, každou chvíli jsem zahlédla nějaký jiný svět… Ale ten můj byl pořád ten nejdůležitější. Ten nejhezčí… Jediný, který opravdu znám. Musela jsem se usmát.

rekni trikrak lasko lasko lasko-objevim se ja:D

25. ledna 2009 v 7:59 | miska
Bylo kolem sesti vecer a ja a kuba jsme meli zacit prvni tanec. Oba jsme toho celkem vypili, a tak jsme byli celkem nemotorni. Kuba se predemnou uprosted parketu uklonil:"Smim prosit?" poklkla jsem proti nemu a se sklopenou hlavou jsem mu podala mou ruku. Usmal se a jemne me polibil na nart me ruky. Slysela jsem, jak lide kolem nas povzdechli a tak jsem se otocila prez rameno a mrkla na lidi stojici za mnou. Vsichni se zacali smat a tak jsem se otocila spatky na Kubu, ktery uz stal. Kuba byl vyborny tanecnik. Vytahl me na nohy a pritahl silne k sobe. Musela jsem asi trochu hlasiteli povzdechnout, ale k tom hluku septajicich si kolem nas se to pravdepodobne stratilo. Kuba udelal krok dopredu pravou nohou, stahla jsem tedy svou levou dozadu-tanec zacal. Nemluvili jsme nemuseli jsme pouzivat slova. Divali jsme se do oci. Pripadalo mi, ze nase tela splinula v jedno. Vznaseli jsme se nad tanecnich parketem, Kolem nas se mohlo dit cokoli, at uz byl cely zivot predtim jakykoli, ted jsme tu tancili spolu a jakoby nic jineho neexistovalo. I kdyz byl uz parket plny lidi, pro me byla mistnost prazdna. Nemusela jsem se soustredit na kroky,nechala jsem se vist srdcem-svym srdcem v jeho tele. Pritahl me k sobe jeste silneji, mela jsem pocit, ze me zmoli v pase, Take jsem silne stiskla jeho kosily v miste, ke moje ruce vyseli prez jeho krk. Plynula hodina za hodinou a ani jsem se nedockala a byl konec vecera. S Kubou sjme na nic nespechali. Nechteli jsme, aby dnesek koncil. Pockali jsme u dveri a rozloucili jsme se s kazdym z hostu, s kazdym, kdo se zastavil prohodili par slov a kdyz odesel posledni clovek, Kuba mi pomohl do kabatu a v jeho objeti jsem sli pesky domu, ani jeden znad nemohl ridit. Zase jsme nemluvili. Jako by jsme oba stratili hlas. Vedeli jsme, co pro nas oba dnesek znamena, nase posledni noc dohromady. Bylo mi jasne, ze Kubu to boli stejne jako me. Chtela jsem promluvit, ale nenachazela jsem vhodna slova. Hned jak jsme prisli domu, pockala jsem, az ze vnitr zamkl vchodove dvere a jemne se k nemu pritiskla. Muj dech byl vrychleny a studeny, jeho teply a az nepirozene pomaly. jemne jsem se rukama dotykala jeho krku a prejizdela po jeho obliceji. Jeho vystouplych spodnich celisti, jeho plnych tru, husteho, tmaveho oboci. Jen stal a nechal me si uzivat jeho oblicej. Jeho oci mezitim tikaly z jednoho meho oka do druheho, coz me jeste vic zvysovalo tep. Konecne se pohl, rozvazal parek u meho svetru a stahl mi ho pomalu z ramen. Nachvilku jsem pustila jeho oblicej a pomohla mu dostat me ze svetru. Ustoupila jsem a snazila se srovnat dech-divala jsem se, jak si sundaval kabat a vesel ho na raminko do skrine. Stale se na me dival a pomalu pristupoval ke me, za chuze si sundal boty. Ustupovala jsem pred nim, dokud me dodosel a nepritiskl si me k sobe. Zacal me libat. Pevne me pazemi obejmnul pod rameny a vytahl me tak, ze jsem se jen slabe dotykala spickami palcu zeme, pokrcila jsem nohy a nechala ho donest me do nasi loznice. Polozil me na zem a prestal libat. chytl me za ruce a prilozil si je po stranach ke tvarim. Pak je obe prilozil k jeho rtum a polibil je. Cilila jsem, jak moje duse touzila puknout. Puknout a uz nikdy vice nebyt. Kuba se postavil pod okno. Videla jsem jen jeho obrys. Jakoby cely mesic ted lezel v nasel okne. Byl v uplnku. Citila jsem, jako moje srdce zpomalovalo. Pomalu jsem ze sebe slikla posledni cast odevu a polozila se na poslel. Kuba me nasleval. I kdyz byla noc a tma, byla jsem v tom vsem schopna rozeznat Kubovy zelene oci. Jeho lidske oci. Ty oci, co schovalali jeho skutecnou identitu. Ty oci, co me tolik uchvacovali. Ale ted-ted jakoby v me hlave se zobrazil obrazek Kubovych modrych oci. tech oci, z kterych mi behala kusi kuze po zadech. Z tech oci, z kterych sel strach. Ted, ty oci byli to, po cem jsem pouzila.
Cilila jsem, jak se jeho teply dech priblizuje k memu obliceji a tak jsem dva prsty prilozila na jeho usta. Pochopil a zastavil se. Cekal na ma slova.
"Vzdycky-me-zajimalo,-jak-miluji-andele."pronasla jsem tise do ticha, ktere nas obklopovalo a polozila ruku do kubovych vlasu. Videla jsem, jak pootevrel usta, chtel neco namitnout, ale pak se zasklebil a polibil me. Zavrela jsem oci. Citila jsem, jak jeho stisk mych pazi sili. Neprestaval me libat, ale jemne zastanal a kousl me do rtu. Odtahl oblicej. Bylo oblicej se dostal do mista, kde svit mesice ozaroval jeho tvar a tak jsem mohla videl, jak bojoval sam se sebou. Zavrel oci a stahl oboci, na cele se mu utvorili vrasky. Natocil hlavu smerem k oknu. Videla jsem, jak jeho kuze zacina slabnout a rozpoznavala jsem zily v jeho obliceji. CItila jsem, jak jeho pokazka zacala byl hladsi a jemnejsi a to mi zpomalilo dech. Jeste vic. SNad jsemi prestala dichat. To co mi predtim pripadalo nechutne ted mi prislo krasne. Pomalu otvervel oci, jeho blejma byli rude, zornicky nadherne azurove modre.
"Promin..."pronesl Kuba zvucnym uskostlivym hlasem, pak odtocil hlavu od okna k opacne zdi. Chtela jsem se doktnout jeho obliceje, ale ruce stale svyrali me paze, vedela jsem, ze bych na jeho oblicej nedosahla. Jen jsem tedy pozvedla hlavu a foukla mu do vlasu. Podival se na me a me nachvilku poskocilo srdce a pak znovu prestalo byt. Jeste vis jsem pozvedla hlavuco to jen slo a nastavila rty. Poamalu jsem zavrela oci a cekala jsem, co se bude dit. Necitila jsem zadny dech, jenKubovy lice dotykajici se mych. Pocelem mem tele me vyskkocila husi kuze. Znovu mi poskocilo srdce. Rychle jsem otevrela oci a natocial hlavu tak, abych mohla polibit jeho tvar. Ted uz ma ruka dosahla na jeho oblicej a pak jsem ho ze strany jemne pridrzela, aby nemel tak ucuknout, citila jsem, jak Kubuv stist opel zesilil a slysela jsem jeho jemne zastenani, pri kterem jsem stratila zbytek pudu sebezachovy. Bylo mi jedno, ze by mi byl schopnej ublizit, bylo mi jedno, ze me varoval pred tim, ze se jako andel neumi ovladat, jedine, co jsem vedela bylo, ze to chci. Vic nez cokoli jineho.

jen a jen tvoje

24. ledna 2009 v 12:08 | Janča
Ahoj! Zas musím šrotit děják... A zítra jdu s Leničkou bruslit... Hrozně toho při tom nakecáme, hrůza :-D. Co se týče naší povídky, zpomaluju tempo... Psaní, spádu... Všeho... Aby těch informací nebylo najednou moc ;-)
***
Zavrtěla jsem se a otevřela oči. Vehnalo se mi do nich světlo. Slunce muselo svítit přímo do pokoje. Zamrkala jsem a rozhlídla se. Tomáš seděl na kraji postele a díval se ven. Hlavu měl v dlaních, ramena svěšená. Posadila jsem se a objala ho zezadu, takže jsem spočinula hrudí na jeho zádech.
"Ahoj," zašeptala jsem mu do vychladlé kůže.
Povzdechl si a natáhl ke mně dozadu ruku, aby mi pocuchal vlasy. Chytla jsem ho za ni a políbila ho do dlaně.
"Co bude teď?" zeptal se. Slyšela jsem zoufalství. Zase to zoufalství.
"Půjdeme na snídani, rozhodla jsem a přesunula jsem se ke skříni, abych na sebe hodila nějaké oblečení. Zamyšleně mě pozoroval. Rychle jsem se oblékla do volných letních šatů a bolestivě sešla schody do kuchyně. Cítila jsem každý sval v těle. Snídani jsem připravovala jako v mrákotách. A v hlavě jsem měla prázdno. Dokonale prázdno.
"Hodím tě do práce," zamumlal a pořád mě pozoroval.
"Jo," souhlasila jsem a hltavě jsem vypila zbytek mléka přímo z krabice.
"Možná by sis měla vzít něco, co ti víc zahaluje krk," zamumlal, ale už se na mě nedíval.
Co? Běžela jsem do koupelny, abych se viděla v zrcadle. Od ramene ke krku se mi táhla načervenalá modřina. Vzpomněla jsem si, jak tvrdě sevřel mé rameno včera v noci, když jsem se pokusila mu vymanit. Vytáhla jsem tmavou blůzku a bílou sukni po kolena. Přemýšlela jsem, jestli se na něj hněvám a uznala jsem, že nikoliv.

:) sem jen tva

24. ledna 2009 v 7:46 | miska
-----Original Message-----
From: Florian Mialki [mailto:flomi@gmx.li]
Sent: Sunday, July 24, 2005 5:49 PM
To: misa___@centrum.cz
Subject: Re: I love you so much


Hey Misa,
I love you so much, too.
You send me a SMS today, which wasn't for me. I think it was for Lenko!?
Here you got some pictures. Very much fun in this camp. I will miss you very
much.

In Love Florian

> --- Ursprüngliche Nachricht ---
> Von: <misa___@centrum.cz>
> An: "Florian Mialki" <flomi@gmx.li>
> Betreff: I love you so much
> Datum: Sun, 24 Jul 2005 16:08:33 +0200
>
> Hey Flo
> I love you so much, because you are so sweet and dear...
> I love you so much, because you are very nice...
> I love you so much, because you are you...
> I love you so much...And I will love you forever...don´t forget it!!!
> But I am at home only this week and then I must go to camp for 3
> weeks...so
> I can't write you emails.
> I am so bet about it.
> Can you send my some your pictures? Please...
>
> michaela
>

--
5 GB Mailbox, 50 FreeSMS http://www.gmx.net/de/go/promail
+++ GMX - die erste Adresse f�r Mail, Message, More +++
Ja asi umela kdysi milovat...lol...mi bylo 14:) tady tam mam podarny chyby, vubec nevim, co jsem tim myslela:D:D...ale neva:)-lol..i am so bet about it-co to znamena?-to asi melo byt sad about it:)lol...to si upa zvpominam:D:D...jsem lence H. psala, jak supr kluka jsem potkala a poslala jsem to florianovi:D:D....jej, clovek kdyz je zamilovanej:D:D...vlastne kvuli Nemu jsem zavysla na PC-to on me naucil ICQ:)
to je jedinej mail, co jsem nesmazala....skoda. celkem rada bych si precetla, co jsme si psali, kdyz si vzpomenu na ty sms, co mi psal...proc jsem je neschovavala?:D:D...by byla prdca si to ted cist:)
Asi se ho zeptam, jestli ty maily nema on:D:D...mohla by to byt prdca:D:D...ale asi se na me vykasel, precejen ho za tu dobu celkem znam:D
mam spoustu peknych ulozenech sms, ale ani jednu od floa, mozna na starym mobilu, ale to nemam jak zjistit:) To doma hned vyskousim:)
***
Zase mi prislo, ze jen cekam. Na co? Na svadbu a na vsechno to cekani, co bude za ni. Proc cely zivot jen na neco cekame? Kolik casu promarnime jen kvuli cekani na ten spravny cas? Kolikrat Musime zpomalit protoze okoli neni na nas skok pripravene? Jak dlouho budeme muset hrat, ze cas v nasem zivote nehraje roli, ze nam nezaleci na tom, kolik casu stratime? Nikdy staci promarnena minuta a vlovek ji lituje, ale obcas clovek promarnuje cely zivot a dojde mu to az kdyz se v jeho zivote zacne neco dit. Neco, co mu predtim znelo jak pohadka-nebo horor. Stala jsem proti nemu u oltare a opakovala slova kneze. U toho jsem zpominala na sen, co se mi na dnesni noc zdal. DIvny sen. Lezela jsem na zemi a strasne me bolelo bricho. Kuba me drzel za ruku a kricel na nekoho, vdali jsem jakoby v hroznem svetle slysela Tomase hlas. Nadaval. Kuba se mu omlouval a premlouval ho...zjeho rtu vychazeli slova ale jakoby se vyhybali mym usim. Zustala mi jen hlavni myslenka jeho slov. Prosim, pomoz mi! Natahpval po nem ruku...ale Tomas najednou zacal utikat pric, KUba se na me otocil a rekl at jsem silna, at to drzim a pak znovu zvedl hlavu. Na miste tam vedle nas bezela Janca. Jakoby ji neco drzelo. Kricela Tomasovo jmeno...vypadala, jako by doto behu dala vsechno, ale hnula se tak zpomalene. Nemela sanci Tomase chytnout. Citila jsem, jak bricho vic tlaci. Podivala jsem se na nej a citila jsem, jak kolem me se tvori jakasy bublina, ktera odeme odtrhla Kubu a pomalu pohlcovala to ostre svetlo...
Podivala jsem se do Kubovych oci. DO tech oci, co jsem tak strasne moc milovala. Zasklebil se na me a podival se za me na me druzicky, me dve sestricky. Slysela jsem, jak Zuzka popotahuje. Bylo mi jasne, ze i maminka s tatkou musi brecet.
"A nyni muzete polibit nevestu,"pronesl konecne knez a kuba zemne chytl zezadu muj krk. Snazila jsem se pohnout, ale moje telo me neposlouchalo. Jen jsem polozila ruce kolem tela-i s kytici a zavrela jsem oci. Kuba udelal krok ke me a druhou rukou me chytl kolem pasu. Citila jsem, jak jeho rty jemne drazdi pokozku mych rtu. Tak letmy polibek...Otevrela jsem oci a jednou rukou chytla Kubu za krkem. CHtela jsem, ale me libal vic. CItila jsem, jak se smal. Taky jsem se usmala a pri nasledovnem potlesku jsme se chytli za ruce o otocili se k plne sini pratel a nasich rodin.
"Timto vas prohlasuji za pravoplatne manzele."dokoncil Knez a zavrel bibly.
"Jakto ze te to nespalilo, nebo tak neco..."provokovala jsem Kubu. Celych ctrnasct dni mluvil jen o tom, jak na nej andele budou nasvtani, pokud si me vezme.
"No jo, asi uz to se mnou vzdali."rekl a chytl me prez rameno.
"A nebo je to treba neco dobreho, spravneho."dodam a usmeju se na nej.
"Mozna, beru si te poprve, kde mas svedkyni?"rekl a rozhlidl se po Jance.
"Nevim, ona nas v cas najde. Je tu tolik lidi!"postezovala jsem si. Chtela jsem mit malou svadbu, ale stejne mi i tak prisla velika!
Kdyz se vsichni svatebcane zacali stavit do rady, aby nas s Kubou obejmuli a poprali buhvico, oba z Kubou jsme hlasite oddechli-radsi by jsme byli doma na gauci a koukali na TV. Kdyz se dostala rada na me nejmilovanejsi, citila jsem, jak mi slza za slzou stekali po tvari. Kuba se mi smal. Ale vyjimecne se vic usmival nez vysmival, cimz zapricinil, ze me slzy zacali strikat jeste vic.

musím to odlehčit... hrabe mi...

23. ledna 2009 v 21:24 | Janča
Když jsem se ocitla v posteli, marně jsem přemýšlela, kdy se to asi stalo. Vnímala jsem jen jeho hladové dotyky, soustředila se jen na jeho lačné rty a dívala se jen do jeho žádoucích očí.
Najednou všeho nechal a posadil se na okraj postele co nejdál ode mě.
Spadla jsem do polštářů. "Co je?"
Zatnul ruku v pěst a zakroutil hlavou.
"Pořád jsi naštvaný," zkrabatila jsem čelo.
"Jo. Mohl bych ti něco udělat."
Co to mele? Vzala jsem ho za ruku a donutila ho, aby se na mě podíval. Natáhl druhou ruku a projel mi prsty prameny vlasů. Začala jsem mu rozepínat košili.
"Nevíš, co děláš," zašeptal.
Oh, že nevím? Dělala jsem to tisíckrát! Přejela jsem mu holým lýtkem po holeni. Pustil mou ruku a zajel si do vlasů. Nevěděl, co má dělat? Proč?
"Promiň," zašeptal a strhl mě na postel. Ten rychlý pohyb v souvislosti s jeho slovy mě rozhodil. Prudce jsem vydechla.
Opíral se nade mnou, oddechoval, jako kdyby uběhl maraton a vrhal na mne frustrované pohledy. Rozepla jsem poslední knoflík a položila mu ruce na hruď. Možná jsem se obávala toho, co přijde, tak jsem chtěla mít možnost ho od sebe odtrhnout. Serval ze mne nejdřív kraťásky. Tohle normálně nedělal. Nezačínal dole. Ale líbal mě jako snad nikdy a bylo v tom tolik vášně, že jsem neprotestovala a obtočila mu paže za zády. Trhla jsem jím směrem k sobě. Nalehl na mě celou vahou. Vzlykla jsem, ale ignoroval to. Tlačil se na mě a silnou dlaní mi drtil rameno. Poznala jsem, že cokoliv mu dneska dovolím, necouvne. Cokoliv mu dovolím, udělá to. Žádná opatrnost. Žádný soucit. Rozdmýchám oheň, který nikdo neuhasí. Moje ruka automaticky putovala k jeho vlasům, protože to byl jediný způsob, jak to zastavit. Ale neskončila jsem. Neskončila bych, ani kdybychom se propadli do pekla. A v tu chvíli jsme tam určitě patřili.
Pokrčila jsem nohu a ovinula ji kolem něj. Byl nahý. Zase jsem nepostřehla, kdy se to stalo. A stalo se toho mnohem víc. Ani pomalu, ani opatrně. Zcela nečekaně a tak surově, že jsem vykřikla bolestí. Každý pohyb ve mně vyvolával něco ohromujícího. Pohltila mne extáze. Potřebovala jsem to vykřičet do celého světa. Ten okamžik jsem milovala i nenáviděla zároveň. Milovala jsem tu definitivnost. Byla jsem definitivně jím a on byl definitivně mnou. Nenáviděla jsem, že mě to tak moc ovládá a přitom nechci, aby to skončilo. I když jsem cítila, že je to špatné. Moc špatné. A že toho oba budeme litovat.
Vzlykala jsem jako smyslu zbavená, on křičel v hrozné agonii, ale nemusel, cítila jsem to!
A nebyl vůbec něžný, jako by to vůbec nebyl on, ale stejně mi to nestačilo, chtěla jsem křičet: Víc! Bože na nebesích, víc! Možná se to ze mne opravdu vydralo, protože přitlačil a zrychlil a už mě ani nelíbal, jen se čelem opíral o mé. Jako kdyby ve mně plápolal oheň a olizoval zevnitř každou část mého těla. A já chtěla ještě přiložit, i když jsem neměla ponětí, zda se to dá přežít nebo ne. Prostě to pořád nebylo dost.
"Tomáši!" Na světlo se draly pocity, které tam nikdy předtím nebyly. Velice intenzivní pocity. Strašná bolest. Točila se mi hlava. Slzy se mi vylily z kanálků. "Prosím!" zakřičela jsem do prostoru a zaryla mu prsty do zad. Najednou jsem nechtěla nic víc, než aby mě poslouchal. Aby byl trochu vnímavý!
"Nemůžu!" slyšela jsem zoufalý podtón a věděla, že to musím být já, kdo skončí, že on to nedokáže, že ví, že se nechová správně, ale neví, jak to skončit.
"To bolí, zlato!" Tak jsem ho chytla za ty úžasný slámový vlasy a vší silou, které jsem byla schopna, trhla od sebe. Zasténal a pevně mě sevřel v náručí.
"Janinko," mumlal, ale už jsem se nebála, byl to zase on a hladil mě po zádech a líbal do vlasů. Pustila jsem jeho vlasy a zabořila mu obličej do ramene. Všechno mě bolelo, úplně všechno. I duše mě bolela. Moje duše byla jako zrcadlo rozbité na miliony kousíčků. Zrcadlila se v nich oddanost a láska, ale nebyly to stejné, jako když byly v celku.
"Nebývám naštvaný. Tohle se nemělo stát," zašeptal. Jeho hlas byl rozkolísaný.
Mlčela jsem a soustředila se jen na to, abych se uklidnila. Střípky postupně zase zapadaly jeden do druhého. A nakonec nebyly poslepované, byly křišťálově hladké, jako kdyby se nikdy neoddělily jeden od druhého.
"Promiň. Asi bych měl odejít."
Vzhlédla jsem. "Cože?" Kam by asi tak šel?!
"Nebýt mě…"
"Uklidni se."
"Nejde to. Vždyť to vidíš. Nejde to. Mohla bys mě nahlásit za znásilnění!"
"To je blbost," zamumlala jsem. Byla to blbost. "Jsi můj manžel."
"To neznamená, že s tebou můžu takhle zacházet."
"Jak?"
"Takhle hrubě," řekl znechuceně.
Zakroutila jsem hlavou. "Miluju tě."
"Nevím proč."
"Já jo." /* pozn. Tohle není z mé hlavy, to jsem si vypůjčila z twilighted :-D
Odfrkl si.
"Bylo to jiný," zaváhala jsem.
"Bylo to příliš. Už se to nestane."
"Když myslíš," souhlasila jsem. Nevadilo mi, že se to stalo, ale neměla jsem potřebu to někdy opakovat. Protože mi bylo, jako kdybych se skutálela z Ještědu. K tomu jsem se radši dotýkala nebes než se vařila v pekle.
"Jsem to ale pitomec."
"Hm," vydechla jsem. Bylo mi fuk, jestli je pitomec. Strašně se mi chtělo spát.
"Dobrou noc, lásko," políbil mě na čelo.
Nevěděla jsem, jaká bude moje noc, ale on z ní asi nic mít nebude. Vsadila bych se, že neusne. Jen se bude užírat. Měla jsem mu v tom zabránit. Měla jsem, ale nešlo to. Asi jsem mu to vnitřně přála.
Zase se mi zdálo o černé díře, před kterou stál anděl a pobízel mě, ať do té nicoty za ním vstoupím. Bylo to hrozně divné. Věděla jsem, co po mě chce, ale nerozuměla jsem slovům. Jednotlivá slova neexistovala, ale dokázala jsem rozeznat jejich smysl. Díra do neznáma mě děsila. Chtěla jsem ji blíže prozkoumat, ale v cestě mi stáli divní lidé. Nejen lidé! Byli tam i elfové a skřítci a trpaslíci… Nikdy jsem nespatřila takovou sortu pohromadě! Ani jednu z těch bytostí jsem nikdy nepotkala. Ale před nimi, daleko vepředu jsem zahlídla Tomáše a to rozhodlo. Rozběhla jsem se za ním, ale ty bytosti mne nechtěli pustit. Tomáš zatím křičel na anděla a já na něj chtěla taky zavolat, ale z hrdla se mi vydralo jen podivné zapištění. Ztratila jsem hlas? Ale co budu dělat bez hlasu? Celý život jsem jen mluvila a mluvila, k ničemu jinému jsem se ani nehodila… Konečně jsem se prodrala mezi nějakými zmatenými trpaslíky a rozběhla se za Tomášem. Jenže když mě spatřil, taky se rozběhl. Běžel pryč, do hustého lesa. Následovala jsem ho, ale nemohla jsem ho dohonit. Vždycky byl rychlejší než já, i když jsem chodila pravidelně běhat, i když jsem napínala všechny svoje svaly a snažila se dýchat rovnoměrně… I když jsem necítila žádnou bolest. Ale kam běžel? Běžela jsem za ním jako smyslu zbavená, jako kdyby na ničem jiném nezáleželo, běžela jsem celou noc, dokud jsem se neprobudila.

šťastná jako já?

23. ledna 2009 v 11:25 | no kdo asi... J
Titulku si nevšímej, nevěděla jsem, co plácnout...
Pátek je kompový den... Už zase jsem se na hodinu dostala do multimediálky ;-) Pokračování se mi psát nechce, je tu hrozně moc lidí, dkyby se mi někdo díval přes rameno, myslel by si, že jsem vadná... Když píšu tyhle intim scény, opravdu si připadám hrozně scestně... Ale když to pak čtu, tak si uvědomuju, že to žádný porno není. To ani zdaleka.
Napíšu ti, co s tím příběhem hodlám v blízké době dělat, aby ses podle toho kdyžtak mohla zařídit:

No, nejdřív dokončím tuhle slátaninovou scénu. Pak asi ještě vyřeším pár věcí, kolem jejich obyč. života... A uvedu na pravou míru naše vztahy... bla bla

Další kapitola se bude odehrávat v srpnu. V srpnu jezdíme na dovolenou, pozor na nás :-D... Ne, tak plánuju nějakou cestu po vlastech českých.. A taky žuchnu do nějkaýho toho okna... Jen sjem se ještě nerozhodla, do jakýho... A proč tam zůstanu tak dlouho, aby mi to vystačilo aspoň na půlku kapitoly. Třeba ve Stmívání bych asi zůstala, ale já tam nechci dávat Stmívání, to by byl hrozný kýč... Ale chci napsat bonusovou kapitolku s Edwardem, až tu knížku dokončím. Prostě jen takový bonbonek... Asi ji začnu psát v blízké době a sestavovat ji postupně, jak budu mít čas... Ale jak říkám, nebude součástí tý knížky, protože myslím, že se tam o Stmívání už tak zmiňuju příliš... Už jsem měla jednu knížku rozmyšlenou, ale chtěla jsem si ji předtím přečíst znova a nenašla jsem ji v knihovně! Dneska tam jdu, tak to zkusím...

Mno a jinak mám zatím rozmyšlenej akorát úplný konec a to, jak přijdeme o naše schopnosti... Jako je to fakt vymakaný a dojemný... Ale moc krásný! Ale to ti nebudu prozrazovat =).

A Twilight... Je to kýč... Krásnej kýč... Oh... I will never be able to put into words how much I love you... A tohle moje písání... Taky kýč... Ne tak dobrej... Já ti nevím... Ale baví mě to... I když fakt nevím, jak dobře se vypořádám s tou fantasy stránkou věci... NO, nějak to dopadne... To nemusím ještě nějmíň jeden a půl kapitoly řešit...
Dneska půjdu na poštu odeslat dopis =) Máš tam psaní za celej měsíc... Od 22. 12. do 22. 1. :-D. Ale to je jen náhoda :-D
Měj se krásně, večer ti napíšu pokráčko, bude to žhavý XD... Papa, J