Prosinec 2008

Krásnýho Silvestra

31. prosince 2008 v 13:47 | Janííísek
Ahoj, lásko
promiň, že jsem se neozvala dřív, i teď jsem tu jenom na skok... Odjela jsem k babičce, jen tak z náhlého popudu, prostě mi hráblo a musela jsem vypadnout z bytu. Přeju ti, aby sis užila Silvestra a pořádně oslavila konec roku, jak říkají moje milé spolužačky, vždyck je co slavit :-)
Miluju tě, Janča...

velka cast:D

31. prosince 2008 v 5:57 | miska
Otevrela jsem oci, ktere byli celou dobu zavrene. SIce jsem si byla jista, ze me oci jsou otevrene, ale stale byla tma.
"O co tu sakra jde?"zeptam se nastvane a citim, jak vitr zacne foukat silneji a tlak na hrudniky zacina znovu houstnout, jitim neco ruce mackajici v pravidejnich intervalech na mych prsouch a jak neckdo vdechuje vzduch do mych plic.
Zhluboka se nedechnu a sevru ruce v pest. Ted uz doopravdy otviram oci.
"Jste v poradku?"zepta se mne nejaky starsi pan. Mel na sobe celkem srandovni obleceni. Zaostrila jsem ocima a snazila si prohlidnout vsedhny obliceje kolem me. Ani jeden mi nebyl povedomi.
"Jsi v poradku, drahy, lepsi otazka te nenapadla?"rekne nejaka cena a da tomu starsimu muzi pohllavek.
"Na co se ji mam zeptat? Jake to bylo umrit?"rekne znovu ten muz a par deti kolem si zacne rozesmate neco septet.
"Ale notak,"poztezuje si muz, kdyz dostane dalsi pohlavek.
"Anastazie?"zepta se pak nejaky mlady kluk vypadajici uplne jako Kuba. Podivam se na svou hrud a zdesim se. Todle telo neni moje!
Ty dlouhe blond kudrnate vlasy, ty hlouhe, hubene prsty…maly zedek. To telo nebylo me.
"Kde to jsem?"zdesim se a odtahnu se od tech vsech lidi do kouta.
"Vubec nevim jak se ti to povedlo, takdle se riznout…"rekne ten nekdo, kdo vypada jako Kuba…ale mel neco jineho…vypadal…"nekoukej tak na sveho bratra, on za to nemuze."rekne ta pani a ja se na ni podivam.
"Ruce uz mas zavazane, jdi dat zrni slepicim."rekne nejaka slecna, odhaduju o malo starsi nez jsem ja.
"Stelo, nemluv sni takdle!"zastane se me ten kluk:"Vypada v suku…vypada tak jinak…ty oci…Pomuzu ti, pojd!"rekne a pomuze mi na nohy a vezme zrni pro slepice.
"Jsi v poradku?"rekne ten kluk a podiva se na me.
"Ja…dekuji ti…"reknu a podivam se na nej.
"Jonatas."reknu a kluk a prasti me do hlavy:"Sisi, to si fakt vsechno zapamela?"rekne a usmeje se na me.
"Neco neni v paradku. Ja nejsem Sisi, jsem Michaela a toddle se mi fakt nelibi."reknu a posadim se na zem:"Jak jsem se sem dostala?"reknu a rozhlednu se:"Tady to ale znam!"reknu a rozebehnu se.
"Sisi…co blaznis…musela si se hodne silne prastit do hlavy…ja…kam zase jdes!?"zakrici za mnou, kdyz mu dojde, ze jdu jinym smerem nez ke kurniku.
"Kubo?"reknu a podivam se na Janatase:"promin, Jonatasi, proste ja nejsem tva segra. Nevim, kde tva segra je, ale vim, ze toddle telo asi dlouho nic nejedlo."reknu a chytnu se za bricho. Nebo ze by to nebylo hlady?
"Ale ne."reknu a zamyslim se. Parioda. Tudle bolest znam.
"Co?"
"Odhaduju, ze v tedle dobe vlozky neexistujou."reknu a podivam se na nej. Podle satu, staveb a vseho jsem usoubila, ze nejsem v dnesni dobe. Mozna I moje prababicka byla v tedle dobe na houbach. Mozna to byla tak doba jeji prababicky.
"V teto dobe?"
"Kolikatej rok se pise."zeptam se a podivam se na nej:"1866"rekne nechapave a podiva se na me vic zvedave.
"Prosim nedivaj se na me tak…nejsem blazen, prosim ver mi, vim, ze to zni divne, ale nejak jsem se sem vratila z roku 2012. Mam pocit ze to neni bezdovodne a nekdo, kdo ti je hodne podobnej v tom ma prsty a hned jak se mi dostane pod ruce-"zacalo mi to dochazet, byl tam. Vedel, ze neco je spatne, ale jen stal a nechat to jen tak stat se. Kluk, kteryho miluju:"-tak se znim rozejdu."
"To bys dokazala?"rekne ten kluk a usmeje se Kubovym usmevem.
"Ne, ale muzu o tom snit. Kde jsem byla, kdyz jste me nasli?"
"Jak vis, ze si nebyla na tom miste, kde jsi se probrala."rekne a podiva se na me:"Myslel jsem, ze si stratila vedomi."
"Nebyla tak krev."reknu. To byla prvni vec, co me napadla. Bylo mi jasne, ze jsem nebyla tam, musela jsem najit tu louku, na tere jsem stala ve svem stoleti.
"Proc bych ti to mel ukazovat, nesnasis krev, co tam chces delat?"
"Prosim, Kubo."reknu znova.
"Nejsem Kuba!"rekne Ten kluk nasopene a podiva se na me.
"Takze ty jsi Michaela."rekne a ceka na me prikyvnuti:"Pokud ty jsi ale tady-kde je moje sestra?"rekne a ja se zastavim. Todle me nenapadlo. Pokud ja jsem v jejim tele, ona musi byt v mem…a nebo-
"Nevim, nemenim si snekym tela kazdy den. Doufam, ze je toddle jen zli sen!"reknu a otocim se na nej.
"CHtela bych se domu dostat co nejdriv by to slo."reknu a podivam se na nej, citila jsem, jak po me tvari steka
slza.
"Jak vis, ze to pujde? Michaelo, toddle zni absurdne. Veril bych ti hodne veci, to ano, ale ne to, ze si nekdo z budoucnosti."
"Rekni mu, ze vis o jeho pritelkyni, ze to reknes matce."slysim jako by me nekdo septal do hlavu. Medovy hlas, pomyslela jsem si, nepremyslela jsem a rekla jsem, co mi hlas radil.
"Sisi?"rekne Kuba prijde ke me. Chytne muj oblicej do dlani. I kdyz jsem to ted nebyla ja, jeho dotyky hrali a podlamovali se mi kolena. Rekni mu, ze jsem tu, ze jsem v poradku, slysela jsem znovu ten hlas ve me.
"Ano, je tu a je v poradku."prekladala jsem:"Pry je potreba me dostat co nojrychleji pric, jinak me jeji telo prijme-ale ne!"reknu. Pokud jsme obe v mem tele-kdo je v mem.
"Neboj…tve telo je v poradku. Muj bratr ho hlida. Poprosila jsem ho, aby te sem privedl…promin, pokud jsem te vystrasila. Chtela jsem ti to rict osobne…ja…Bratr by na to nikdy nemel."rekla a troche se usmela. Bylo to divne, byla jsem v cizim tele a slysela cizi hlas, co na me mluvi vevnitr, v mem tele.
"CO rika ted, Michaelo!"vyrusil me a ja zapremyslela:co mu mam rict?
--rekni, ze stebou chci byt sama. At mi veri, ze ma jit nakrmit ty slepice, nebo se matka zblazni.
"Prej me mam sni chat o samote, mas ji verit. Take rika, at jdes nakrmit ty slepice, nebo se matka zblazni."reknu a zamyslim se. Fakt jsem to rekla?
"Dobra"rekne a odejde.
--Dobra, mohla by ses posadit, tu bolest bricha necitis jen ty.
"Fajn, ale rekni mi, proc by mi tvuj brat mel neco rikat? Tveho bratra neznam."reknu nahlas a rozhlidnu se kolem, jestli me nekdo nevidi.
--Tobe to opravdu nedochazi? Muj bratr je tvuj pritel.
"Hohoho….to neni mozne…to by znamenoalo, ze by mu bylo vic nez-"
--ja vim, je tezke tomu verit, ale taky bys asi neverila, ze dokazes s nekym sdilet cizi telo, co rikas? Muj bratr a cela nase rodina jsme lide, co jsou obdarene darem dlouhovekosti. Muzeme umrit jen odriznitim-
"Ceho?"
"Kridla? Kuba nema kridla."zamyslim se, toho bych si vsimla, kdyby mel.
--Nase kridla nejsou videt, proto je celkem nemozna je utrhnout, ale precejen jsou lide, kteri je vidi. Jsou to lide bez kridla. To doufam vis, ze kazdy clovek ma jedno kridlo? No tak jsou lide, co je omylem narodi s dvema kridly. Lide, co umiraji, vetsinou straci kridla, ale jsou lide, do se snazi lidem ukrast kridla, aby se stali nesmrtelni. Tak zemru I ja.-
"Jak vis, jak umres?"
--protoze uz se mi to stalo. Me dnesni ja je v tmem tele, ja jsem uz jen duch.
"Achjo. Normalne bych rekla, ze tomu neverim, ale asi verim. Takze Kuba je-andel."
--Nejsme andele, dokud jsme na zemi. Ja uz andel jsem. Bratr na to stale ceka.
"Kvuli me?"
--Cely jeho zivot se tocilo vsechno kolem tebe
"Proc tu ale jsem. Proc jsi me nemohla navstivit v mem stoleti."
--Asi bys zavolala psychyatrovy, myslim, ze takdle ses nucena mi verit.
"Chci domu."

my jsme nejvic:)

29. prosince 2008 v 22:22 | michaela
Mno tak mi doslo, ze to co jsem psala, melo rozjety az moc veci najednou, me nejak sthla ta tva storyJ
Tak jsem se rozhodla, ze budu psat cely znova od kapitoly MILUJU PRACHY.
Sesli sme k lesu-presne v tom miste, kam jsem ukazala byla cesticka, uzounka, tak jsem se pustili a nechali se ji nist...asi za pet minut jsme vysli na mitinu. Uz na prvni pohled byla neobicejna-safrankove ruzova. Uprosted stal jakysi Bili antanek. Vypadal hodne stary.

"Smim prosit?"reknu kobovi a vylezu do altanku. Kuba jen pod nim stal a podezdrivave se na me dival.

"Nejak se mi to nezda, neco mi tu nehraje."rekl a rozhlizel se kolem sebe. Ja jeho paniku nechapala, vesele jsem se prokrucovala po celem obvodu altanku a uprene sledovala Kubu.

"Srabe, pojd."reknu a Kuba ke me zvedne oci.

"Ne."rekne:"Opravdu, pojd dolu, prosim."rekne uplne vazne.

"Proc? Jen jeden tanec."poprosim.

"Pojd sem dolu, potrebuju ti ja ted neco ukazat."reknu Kuba a nekam se zadiva. Prijdu k nemu a on si me k sobe pritikne. "Zavri oci."rekne a pritiskne se na ma zada, bradu polozi na muj krk a zatlaci do me tak silne, ze jsem nucena udelat krok dopredu…a dalsi. Byla jsem si jista, ze uz musim narazit do toho podia, co tu stalo. Ale stale jsem pokracovala v chuzi.

"Otveri,"rekne Kuba a ja otevru oci. Najednou citim jak neco tlaci na muj hrudnik. Tak silny tlak jsem nikdy predtim necitila. Vidim rozmazane, v ocich mam slzy, ale stejne vim, ze neco neni v poradku, silne tisknu Kubovu ruku. POdivam se dolu a nic nevidim, me telo, travu, podium, nic, jen tmu.

"Kubo, kde to jsme."reknu kdyz konecne chytnu dech.

Citim, jak Kuba pousti mou ruku. Potrebuju si sednout a dichat. Takovej divnej pocit, jako bych pred chvili prosla hodne uzkou turbinou s strasne rychle proudicim vzduchem.

"Todle je Realita."rekne nekdo a Za svymy zady slysim, jak Kuby dech zrychluje.

"Kubo, jak jsi to udelal, ja chci zpatky!"prosim a tikam ocima, abych zacala neco videt. Nic, uplna tma:"Kubo, vis, jak nesnasim tmu a ticho, prosim, pojdme domu."stale jen slysim Kubovo dichani.

"Vsechno zalezi jen na tobe."rekne ten hlas:"Co vidis?"

"Kubo, ja chci domu…"reknu a citim, jak mi po tvari tece slza, bala jsem se, vubec jsem nevedela co se deje.

"Soustred se," rekne ten hlas a ja zavru oci. Tak moc jsem chtela byt doma, Vzpomela jsem sin a janinku…na rodice…co se se mnou deje? Umiram? Co je s Kubou, proc mi neodpovida, je tu vubec se mnou, co kdyz ten dech neni jeho. Otevrela jsem oci a zadivala jsem se za sebe. Stale me obklopovala tma. Nathla jsem ruku a chtela nahmatat Kubu, ale do neceho jsem narazila.

"Slibils, ze ji neublizis!"zavrcel Kuba.

"Kubo, bud silnej, ty vis, ze pokud by to nebylo nezbytne, ani se ji nedotknu."

"Slibils!"znovu opakuje Kuba a jen jen jsem slysel jeho kroky obchazejici me a jdouci na jinou stranu te tmy. Otocila jsem se tim smerem.

"Musi procitnout, uz to musi najit, uz ji dil clovekem drzet nemuzes!"slysim ten druhy hlas.

"Muze byt smrtelnikem,jak dlouho sama uzna za vhodne."zasepta Kuba odpoved.

"No tak….holka, uz tu skoro jsme. Co vidis!"rekne ten druhy hlas tak naklas, ze poskocim.

"Co bych mela videt, nic tu neni!"zakricim spatky a podivam se na sve ruce. Stale jsem v nich citila pacivou bolest toho uderu, Vubec jsem nevedela, co se se mnou stalo…jestli to krvaci. Nic. Citila jsem v sobe bezvadej, zlost, strach…a tu bolest. Dokazala jsem obcas videt veci co nebyli a ve tme jsem si umela vybavit veci, ale musela jsem vedet, co s imam vybavovat. Jako kdyz mi nekdo rek, abych si predstavila muj pokoj. Videla bych ho v hlave jak realny, ale toddle nebyl muj pokoj, podle vune to byl nejaky venkovni prostor, museli kolem nas vyt vysoke zdi…ne, byli to Zaclony, citila jsem, jak jemne sumi ve vzduchu nejaka latka…byl to hodne velky prostor, o tom jsem si take byla jista, I prez ty zaclony tu byla pekna odezva. Snazila jsem se zamerit na pohladu…nebyla tvrda, jako bych stala na hodne mekkem koberci.

heh, ta hudba je náhodou drsná =D

28. prosince 2008 v 19:23 | Janinka
Přejeli jsme všudypřítomnou Sienu a vzali to rovně na Le Havre. Vlastně jsme ani neměli ponětí, co tu budeme hledat. Prostě nám hráblo a hodili jsme si šipkou do mapy Francie…
Město bylo docela moderní. Jana vytáhla turistického průvodce a prohlásila, že je na seznamu památek UNESCO. Hmmm, zajímalo by mě, co tam není… Poslední dobou mám pocit, že ten seznam musí být pěkně dlouhý… Auto jsem nechal někde u přístavu a modlil se, aby mi ho neukradli. Pak jsme se šli do toho přístavu projít. Byla mi docela zima, takhle na severu a ještě k tomu poblíž moře bylo jen pár stupňů. Ještě k tomu foukal vítr. Koutkem oka jsem zahlídl pár oken, ale než jsem udělal krok, zmizela. Vzal jsem Janču za ruku. Otočila ke mně hlavu a usmála se. "Stůj!" strhl jsem ji k boku, aby nemohla udělat další krok dopředu.
"Co je?" ptala se otráveně, ale otočila se před sebe, tak už jsem nemusel odpovídat. Před námi se otevřelo docela veliké jasné okno. Byla to poušť, proto jsem dokázal tak rychle zareagovat. Kde by se v přístavu vzala poušť, že… A na té poušti ztroskotané letadlo a nějaký muž a malý kudrnatý světlovlasý kluk. Malý princ. Předpokládal jsem, že tohle je její fantazie, protože byla tak jasná a barevná. A potom se okraje jemně zavlnily a celý výjev zmizel. Netrvalo to ani pár vteřin.
"Hm. Tak asi můžeme pokračovat," ušklíbl jsem se.
Vrhla na mě zmatený pohled. "Jen tak?"
"Jen tak," souhlasil jsem a pohladil ji po vlasech. Jen tak půjdeme dál a budeme si hledět svého. A hlavně držet jazyk za zuby. Protože kdo nedrží pusu pěkně zavřenou, může dopadnout dost žalostně. "Jani, slib mi, že to necháš být," prosil jsem.
"Slibuju, že to nechám být," zamumlala. "Co taky můžu dělat? Nevím, o co jde."
"To tě nemusí mrzet."
Obešli jsme přístav, omrkli pár lodí, který si v budoucnu 'určitě' koupíme a obešli pár kostelů. Ale jinak tam vlastně nebylo nic moc k vidění. Kolem čtvrté hodiny jsme už zase seděli v autě.
"Jsi v pořádku?"
"Ne," zakroutila hlavou. Švihl jsem po ní pohledem. "Tome?"
"Hm?" podíval jsem se jí do očí. Lekl jsem se. Jako by do té čokolády přidali ještě víc kakaa… Jako kdyby mohla být ještě tmavší…
"Já se bojím!" vyhrkla.
"Proč? Nebuď hloupá. Není čeho se bát."
"Ale!" zamrkala a já cítil, že je to důležité, že to v sobě nejspíš drží už dost dlouho. "Tohle se nedá přehlížet! Děje se to z nějakého důvodu! Určitě budeme dřív nebo později vtaženi do víru událostí… Ani si to neuvědomíme! Tak je to ve všech knížkách! A tohle se děje kvůli knížkám! Knížky nevyprávějí a lidech, kteří něco uměli a ignorovali to! Tohle špatně skončí. Možná se to na mě přeneslo právě proto, že jsi to odmítal!"
"Nebuď melodramatická, lásko, nic se nestane," uklidňoval jsem ji, ale byl jsem na vážkách.
Zakroutila hlavou a vypadala, že má na krajíčku.

Prisel dopis!

28. prosince 2008 v 18:05 | :Dmiska
Mam strasnou ranodt, ze jeste furt tolik zijes twillight, pac jsem cera byla v obchode a byl tam stanek twillight tak jsem si tobe a lence dovolila koupit takovou drobnost z twillight:D Sem to chtela privist az na konci roku, ale asi wam to tede oboum poslu uz ted:D Ja prevazny vzpominky na cteni tillight mam na Auroru, nejak to neumim cist sama:( Ten prdlous mi chybi! Ok, ale ted lets writte about me and Kubii:)
Jinak dekuju moooc za darecek....MTMMR:)-ne pockej, nemam, ja te miluju, brouku:D
***

MMnt, prepisuju historii:D:D;;;;;;;;;

trošku to propojíme

28. prosince 2008 v 17:47 | Janinka
Přitáhl jsem si ji jednou rukou k rameni a dál řídil. Nemohl jsem zastavit. Políbil jsem ji do vlasů, zatímco jsem pozorně sledoval silnici a hledal odbočku.
"Možná jen vidím nebezpečí, kde není," vydechla a vykroutila se mi. Sáhla do pytlíku s gumovými medvídky. "Má přece Kubu."
"Jo, má Kubu," ušklíbl jsem se přemýšlel, jestli jí to nějak pomůže.
Víte, když se pohybujete na hranici lidského chápání, vidíte věci, které byste si normálně nikdy nepřipustili. Vědomí, že existuje něco zdánlivě nereálného vás nutí věřit v další a další nereálné věci. A s Kubou bylo něco jinak, nebo špatně, nevěděl jsem, jak to nazvat, protože se mnou bylo taky něco špatně. Rozbolela mě z toho hlava. Když jste viděli Janinku s Miškou spolu, bil vás do očí jednak jejich soulad, jak se doplňovaly, jednak neskutečná naivita. A když někdy spadly dolů na zem, pěkně si nabily. Člověk měl neustále pocit, že je musí chránit. Jenže Kuba koukal na Míšu příliš starostlivě. Jako kdyby bylo naprosto nevyhnutelné, že Míša bude nějakou pomoc potřebovat.
"Koukáš se, jako kdyby to nebyla pravda," podotkla.
"Možná je, možná není," pokrčil jsem rameny. S určitostí jsem nevěděl naprosto nic.
"Já už nechci žádná tajemství," zašeptala nešťastně.
"Žádná další neznám," letmo jsem se usmál, ale byl to spíš takový sarkastický úsměv.
"Ale myslíš si, že nějaké existuje."
"Tobě nic neuteče."
"To bych netvrdila."
"Nejsi to normálně ty, kdo utíká?"
"Už ne," prohlásila pevně. Věřil jsem jí, že tomu věří. Ale nemohl jsem věřit, že nezmění názor.
Pokrčil jsem rameny. Konečně se objevila ta odbočka, kterou jsem nesměl minout, abychom nejeli oklikou.
"Takže Jakub ti nic neříkal?" ověřovala si.
"Ne," ujistil jsem ji. Ten kluk tak nějak neříkal skoro nic. Víte, člověk se s ním mohl bavit naprosto o všem, jen ne o něm samotném. Ne, že bych já osobně měl nějaké nutkání o sobě někomu vyprávět dlouhé romány, ale v tom to nebylo… Z něj jste prostě nevypáčili nikdy nic, aniž byste neměli pocit, že nad tím moc přemýšlí. Ale když mluvil o své snoubence nebo o práci, nepřemýšlel nikdy. Fajn, od začátku jsem se zapřísáhl, že to nebudu řešit, budu v tom pokračovat…
Soustředil jsem se jenom na A131. Přejeli jsme všudypřítomnou Sienu a vzali to rovně na Le Havre.

mtmr

28. prosince 2008 v 13:09 | Janinka
Jsem zahryznutá do New Moon, zbývá mi asi 6 kapitol... Myslím, že už to dneska skončím... Ale podezřívám sama sebe z toho, že si to přečtu ještě jednou... Nevím, proč mám takové emařské sklony trpět!
No a jinak taky maluju... Na to plátno, co jsem dostala k Vánocům... Až to budu mít hotový (tipuju tak v úterý nebo ve středu), tak ti to pošlu =). Jako naskenovaný :-D. <3
no nic, teď asi půjdu napsat pokráčko...

***
Udělali jsme si přestávku na nějaké benzínce. Záchody v cizině mě nikdy nepřestanou fascinovat. Teda záchody u nás mě samozřejmě taky fascinují, ale z naprosto opačného důvodu. Natankoval jsem a šel zaplatit. Přihodila k tomu dva padesáticentové lístky a pytlík Haribo bonbónů. Zamrkala. Fajn, budeme se cpát gumovými éčky. Takhle po ránu. Mrkl jsem na hodinky. Krátce po desáté. No dobře, není tak brzo. Aspoň jí to rozváže jazyk. Vrátili jsme se do auta. Nastartoval jsem, zařadil jedničku a vyjel. Roztrhla pytlík a nabídla mi. Vzal jsem si pro jistotu celou hrst. "Málo tě tu krmím," povzdechla si.
"Kyselo od babičky to spraví," ušklíbl jsem se.
Zlehka se dotkla mé paže. Pak ji něco napadlo, tak sáhla dozadu pro kabelku. "Co je?" zeptal jsem se.
"Nic, jen by mi měla napsat Míša… Jo, napsala," pročítala si smsku od kamarádky a hryzala se do rtu. Neměl jsem rád, když tohle dělala.
"Tak?" pobízel jsem ji, aby toho nechala.
"No…" pořád si hryzala ret a lezla mi tím na nervy. "Je to nějaký divný."
"Co přesně?"
"Nejde o to, co píše, jde o obyčejné věci, ale jak to píše. Mám pocit…"
"Jaký pocit?" Přemýšlel jsem, jak to asi mezi sebou holky maj, jestli mezi nimi opravdu existuje nějaká intuice. Nikdy předtím jsem si ničeho podobného nevšiml.
"Chce mi něco říct a přitom ne. Možná mi nechce kazit náladu. Jako by to šlo," odvětila chladně.
Tak a mám toho dost. "Narážíš na něco konkrétního?"
"Něco se děje," řekla jenom a vrátila mobil do batohu na zadním sedadle.
"Chceš jet domů?" Přemýšlel jsem, jestli by se to tu dalo někde otočit.
"Ne!"
"Tak co mám dělat?" ptal jsem se klidně. Bylo dobré znamení, že se nechystá opustit tohle místo.
"Dej mi pusu," zašeptala.
Přitáhl jsem si ji jednou rukou k rameni a dál řídil. Nemohl jsem zastavit. Políbil jsem ji do vlasů, zatímco jsem pozorně sledoval silnici a hledal odbočku.
"Možná jen vidím nebezpečí, kde není," vydechla a vykroutila se mi. Sáhla do pytlíku s gumovými medvídky. "Má přece Kubu."
"Jo, má Kubu," ušklíbl jsem se přemýšlel, jestli jí to nějak pomůže.

wis, co, zlato?

27. prosince 2008 v 20:26 | miska
Nejak se do toho zamotavam...chapes jeste, o cem pisu?:D:D
***
vlozeny text neexistuje:D:D...mmnt, prepisuju historii:D

doost dobrej komentář

27. prosince 2008 v 18:51 | Janča
Hele, dočkala jsem se fakt dobrýho komentáře k poslední části od jakési alter ego trip:

Mně je ta holka neskonale protivná! :D Fakt moc, jinak je to čitelné /což ode mě znamená pochvalu/

Co se o sobě ještě nedozvím :-D
Co myslíš, mám si to brát osobně? Abych řekla pravdu, neberu si to osobně, protože cítím, že už to nejsem já =(.
***
Měli jsme naplánovaný celodenní výlet k moři. Byl jsem neskonale šťastný, že provětrám svoji nablýskanou toyotu. Brzy ráno jsme všechno potřebné naházeli do kufru a vyjeli směrem k pobřeží. O těch protivných oknech už jsme pro jistotu nemluvili. Náš obyčejně šťastný a čistě realistický společný život byl v troskách, to bylo jasné. Ani jeden z nás nechtěl ty trosky odklízet. Nejspíš se jimi budeme plahočit do konce života. Stavět si nový svět nepřicházelo v úvahu, zahodit ten starý moc bolelo. Nezbývalo, než přijmout, co nám život nabízel. Možná to znamenalo podřídit se osudu. Na formulaci nezáleží. Z mé strany se nejednalo o žádnou změnu. Tedy kromě toho, že teď všechno věděla. Z Janiny strany se jednalo o tak velkou změnu, až jsem se bál, jak to celé může dopadnout. Ale ona vždycky měla hrozné štěstí. Šla životem, aniž by se o něco snažila a stejně dostala všechno, pro co jiní makali celá léta. Mohl jsem jen doufat, že se jí vyhnou všechny díry do životu nebezpečných světů, na ni nespadne meteorit nebo ji neuškrtí zlá čarodějnice. Celá takhle situace mi připadala podivně ironická.
Radši jsem dával pozor na cestu abychom se zase neztratili. Janča by si asi normálně četla… Ale myslím, že v nejbližší době knížku do ruky jen tak nevezme. Nepřítomně koukala z okna. Vždycky jsem jí záviděl, že dokázala takhle vypnout všechno kolem sebe. Jenže teď to bylo spíš na obtíž. Jak jsem řekl: náš obyčejně šťastný a čistě realistický společný život se ocitl v troskách.


to jsem zas já

27. prosince 2008 v 11:08 | Janinka
"Dobře," sedla si do tureckého sedu proti mně a vzala mé ruce do dlaní. Čekal jsem. "Vypadáš, že tě trápí celá tahle situace," zašeptala.
"Trápí mě," souhlasil jsem opatrně.
"Chci, abys věděl, že je to zbytečné."
Zakroutil jsem hlavou.
"Hele, opravdu si s tím nemusíš dělat těžkou hlavu. Mám ti vyčítat, že mě miluješ tolik, že…"
"Že se stalo tohle! Možná by bylo lepší, kdybych tě tolik nemiloval."
"To bolí," vyčetla mi hněvivě.
"Promiň, ale já tě nechci připravit o sny!"
"Nepřipravuješ mě o nic!"
"Ale ano! Budeš muset mít neustále oči na stopkách! Budeš nucena dívat se kolem sebe! Konec těch tvých stavů, kdy prostě vypneš mysl a nedíváš se doleva ani doprava! To nepůjde! Tedy pokud nebudeš se mnou. Možná to dokážu uhlídat… Já nevím, sotva uhlídám sebe!" Slova se ze mě řinula jako vodopád z dvacetimetrové výšky. Dopadala tak prudce do prostoru, až jsem slyšel to hromobití, které tím vzniká.
Otevřela úžasem pusu.
"Co je?!"
"Nebýváš naštvaný. Velký nápor na psychiku?" hádala.
"Ano."
"Jistě. Budu dávat pozor," slíbila.
"Nic jiného nechci."
Stiskla pevně moje ruce ve svých a bylo to, jako by se dotkla mého bolavého srdce. Cítil jsem se ještě hůř.
"Ptej se dál," pobídl jsem ji.
Zamyslela se. "Hmmmm, co na to tvůj táta?"
"Ten nic neví," zadíval jsem se jí do tmavých očí.
"Co? Tys mu o tom neřekl?"
"Proč? Bylo by to zbytečné a hloupé."
"Ani mně jsi to neřekl," konstatovala. "Myslela jsem, že vím, koho si beru."
Tím mě srazila. Ne na zem, ale hluboko pod ni. Měla pravdu. Podvedl jsem ji. "Promiň."
"Mohl jsi mi to říct."
Nesouhlasil jsem. "K čemu? Věděl jsem, že bys to pochopila. Ale nepochopila bys to riziko. Pořád mi nevěříš."
"Věřím ti."
"Ha ha. Dobře, možná mi věříš, ale nemyslíš si, že je to tak vážné."
"Je to prostě to, co jsem vždycky chtěla."
"Chtěla jsi zničit svět?" ušklíbl jsem se. "Jani, to, co máme v rukou, to není přirozené. Někde se to musí odrazit!"
"Jako ve Světlech severu?" snažila se přijít na nějaký příklad, aby mi porozuměla, ale já nikdy o žádných Světlech severu neslyšel. "Nějaký chytrák to přejmenoval na Zlatý kompas," napovídala mi.
Aha, na tom jsem byl v kině. "Tam něco takového bylo?"
"Ne, ale v druhém díle byl kluk, který měl nůž, a tím dokázal udělat okna do jiných světů. A vždycky, když se tak stalo, vypustil přízrak, který zabíjel dospělé."
"Jej. No, já nevím, jestli tím, že projdeš oknem, vypustíš nějaký přízrak, každopádně ale ohrožuješ stabilitu našeho světa, pokud se uvnitř necháš zabít," na to jsem nechtěl myslet. " A pak už to okno nikdo nedokáže zavřít. Nezavře se, dokud každý nebude tam, kam patří."
"Jistě," vydechla. Myšlenky jí vířily někde daleko. Zase jsem čekal, až se ustálí. "Pokusím se neohrozit svět," zašeptala nakonec.
"To jsem moc rád. Bylo by to od tebe sobecké. A ty nejsi sobecká."
"To doufám."

pokráčko... krátké...

27. prosince 2008 v 10:15 | Jeninas
žádné novinky... jen jsem zjistila, že když něco nenapíšu hned, tak to zapomenu... protože včera jsem měla tolik nápadů a myslela jsem si, že si je budu pamatovat, ale nic takového se nestalo :-D
***
Nasoukali jsme se do přeplněného vozu. Opět jsem ji schovával ve svých pažích. Jako by to k něčemu bylo! Ale hlavní bylo, že nic nenamítala, že byla pořád se mnou. Zabořil jsem jí nos do vlasů a cítil se neskonale provinile. Věděl jsem, že to ticho musí prolomit ona, že je to tak správné. Taky jsem věděl, že se to jen tak nesplní. Cestou mě přepadaly ty nejčernější myšlenky.
Když jsme dorazili do hotelového pokoje, pořád nic neříkala. Vzala flétnu, koukala z okna a hrála, co ji napadlo. Některé melodie jsem poznával, ale když spletla notu, vzdala to a přešla na jinou melodii. Pak už evidentně ani nepřemýšlela nad tím, co hraje, jen nechala prsty běhat po postříbřených klapkách. Pak se na mě otočila a vyslovila pro mě nejneočekávanější otázku: "Jak to, že nemůžu existovat ve své vlastní fantazii, ale můžu tam zestárnout?"
Prohrábl jsem si vlasy, jak jsem přemýšlel. U mě normální reflex nejistoty. "Neexistuješ pro tento svět. O tvém vlastním to neplatí."
"Tak to jsi mi to špatně vysvětlil!"
"Vysvětlil jsem ti, jak to chápu. Nejedná se o exaktní vědu!"
"Promiň," zamumlala, odložila flétnu a šla si ke mně sednout. "Já si jen připadám jako ve snu!"
"Spíš v noční můře, ne?" poznamenal jsem dutým hlasem.
"Ne. To ne."
"Dneska už asi Moulin Rouge neuvidíme, co?" pokračoval jsem o trochu veseleji.
Zakroutila hlavou. "Na kabaret náladu nemám."
"A na co máš náladu?"
"Chci vědět víc."
"Tak toho jsem se bál," povzdechl jsem si, ale už to bylo jedno. "Ptej se na cokoliv."

začínám mít strach

26. prosince 2008 v 22:28 | Janinka
Strach z toho, jak se nám to zvrtne.
MTMR!
***
Právě jsme opouštěli Eiffelovu věž, když se zastavila uprostřed ulice a vyděšeně mi stiskla ruku. "Co je?" ptal jsem se, ale odpověď jsem znal. Viděla přesně to, co jsem já vídal od šesti let.
"Zase. To okno! Španělsko vyhání Židy ze svého území!" zašeptala fascinovaně. Postavil jsem se za ni, objal ji a díval se přes rameno do jejího světa fantazie. Měla ji barvitější než já. Její představa měla světla a stíny. Byla velice ostrá. Tak opravdová. To bude zlé. Srdce mě bolelo, ale pořád jsem se díval. Slunce spalovalo cestu, po které se šinuly povozy se vším, co židovští uprchlíci vlastnili.
Natáhla ruku. Chtěla prozkoumat zářivé okraje díry do toho neexistujícího světa. Zarazil jsem ji. "Ne," zamumlal jsem jí přímo do ucha, aby nás nikdo neslyšel. Už párkrát jsem se přesvědčil, že ve Francii mluví česky mnohem víc lidí, než by mě napadlo. "Nikdy se toho nedotýkej. Nikdy tím neprocházej. Otevřela bys to."
Vrhla na mě nechápavý pohled. Rvalo mi to srdce z těla. Tak už je tu chvíle, kdy všechno praskne. Vedl jsem ji na opačnou stranu k Sieně. Mlčela, ale z jejích očí pořád vyzařoval ten zmatek. "Fajn," začal jsem, když jsem uznal, že nás nikdo nemůže slyšet. "Nejdřív se ti musím omluvit." Zkrabatila čelo. Položil jsem jí dlaň na tvář a díval se jí do očí, aby mě brala vážně. Její obličej zněžněl. Bylo to tak těžké říct to nahlas, ale musel jsem. Už to nešlo odkládat. "Můžu za to já. Od té doby, co jsem se naučil číst, mě pronásledují příběhy, které tebe tolik fascinují. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že je uvidíš taky, když si tě vezmu, když tě začnu chápat jako svoji součást, nebo aspoň si myslím, že proto se tak stalo," odmlčel jsem se a vyčkával.
"Ale co vlastně vidím?" zeptala se, jako by vůbec nezáleželo ne tom, čí je to vina. Ale záleželo na tom! Mně! "Je to, jako bych se mohla podívat do světa knih!"
Odvedl jsem ji k nedalekým lavičkám. Říkal jsem si, že by si měla sednout. "To není přesné," kroutil jsem hlavou. "Nejedná se o světy, které si vymyslel spisovatel. Je to jen tvoje interpretace těch příběhů. Proto je vždycky tak bezpečně poznáš. Není na tom nic kouzelného," ušklíbl jsem se, když jsem si všiml jejího fascinovaného výrazu.
"Má to háček, viď?" řekla tiše.
Přikývl jsem. Tak moc bych chtěl, aby to tak nebylo. Aby prostě jen mohla chodit světem a nahlížet do knížek, jako když kouká na televizi. Jenže tak to nefungovalo. Žil jsem s tím tak dlouho, že jsem si tím byl 100%ně jistý. "Když vejdeš dovnitř, vlastně přestaneš existovat." Zalapala po dechu. Správná reakce. Měla by být šokovaná. "Nemůžeš existovat ve své vlastní fantazii," pokračoval jsem.
"Tys tam byl?"
"Jo. Je to složité a nebezpečné. Nejen pro tebe, ale pro všechny přítomné. Když projdeš, okno se stane viditelným pro všechny ostatní v obou světech. A pak, není nejlehčí honit Legolase po Liberci," snažil jsem se to trošku odlehčit, aby se netvářila tak vyděšeně. Zabralo to.
"Jo, takový Orlando Bloom vzbudí poprask," pronesla sarkasticky. Cože? Orlando Bloom? Můj Legolas vypadal trochu jinak. Hlavně uměl zacházet s lukem a já byl ještě malý kluk… Sakra, nechci na to vzpomínat!
"V té době jsem neměl ponětí, že nějaký Bloom existuje. Proto si tak pečlivě vybírám knihy. Čtu jen ty neškodné. A Pán prstenů zrovna neškodný nebyl. Nebo takové, kde se vyskytují rozumní lidé, kteří chápou, že pokud se nevrátí, kam patří, zůstane nám tu díra a to by mohl být průšvih jak trám."
"Proč taková prevence? Vždyť ta okna nemusíš otevírat!" pronesla zamyšleně.
Zasmál jsem se té naivitě. "Ta okna se objevují nahodile, bez důvodu, někdy si jich ani nevšimneš a spadneš tam. V tom je nebezpečí. A tvoje představy… Jsou tak živé. A ty jsi nezkušená! Bojím se, že tam vklouzneš, ani si toho nevšimneš!"
Zamyšleně si kousala pramen vlasů. Tak moc bych chtěl vědět, co se jí teď odehrává v hlavě! Ale pořád mě držela za ruku, takže rozvod nejspíš nehrozí. "Co si o tom celém myslíš?" prolomil jsem úzkostlivé ticho.
"Je to úžasné. Víš, když natočili Eragona, strašně mě zklamali. Já viděla Alagaesii úplně jinak. A třeba narazím na Alagaesii viděnou mýma očima… Wow!"
Zasténal jsem. "Jo a to je taky problém. Tohle je ten nebezpečný typ příběhů! Všechny, kde figuruje někdo, kdo se snaží ovládnout svět! A ty jsi taková čtenářka! Bože, co jsem to provedl!"
Skončil jsem v jejím konejšivém objetí. "Neboj, dám si pozor, aby nám sem nevletěl žádný drak!"
Hm. Asi to považovala za docela vtipnou záležitost. Ale to nebylo vtipné. To bylo absolutně v lóji.
"Takže, tys to viděl? Myslím toho Posledního žida, co jsem ho viděla před chvílí…"
"Hm. Když se tě dotknu a postavím se do stejného úhlu, vidím to."
"A můžu to třeba ukázat Míše?" Cože? Chce o tom vyprávět kámošce? O mně to neví ani vlastní táta!
"Já nevím, jestli to jde. Nikdy jsem to nikomu neukazoval."
"Ani Pavlovi?" nadzvedla obočí.
"Ne. A jsem rád, že si toho nevšiml."
"On není všímavý," usmála se.
"Proto ho mám tak rád. Mohl bych se sice víc bavit s klukama, jako je třeba Kuba, ale oni by si rychle všimli, že něco není v pořádku."
"No jo," zamumlala. "Ale co já s tím?"
Pokrčil jsem rameny. "Jen dávej pozor."
"Aha."
"Co chceš slyšet?"
"No… Kdybych tam čistě teoreticky omylem vlezla… Kdy se vrátím?"
"Asi za vteřinu," na to byla lehká odpověď. Kdyby tak byly všechny tak jednoznačné!
"Fakt?"
"Jo." Věděl jsem, kam míří, tak jsem ji urychleně zchladil. "Ale budeš přesně o tolik starší. Čas, který strávíš tam, se ti samozřejmě nikam neztratí."
"Oh. Takže kdybych tam strávila 10 let, vrátím se sice ve stejnou chvíli, ale budu o 10 let starší."
Přikývl jsem. "Slyšela jsi takové to pořekadlo 'vypadá o 10 let starší…', viď?"
"Ty lidi jsou opravdu o 10 let starší?" vykulila oči.
Pokrčil jsem rameny. "Je to možné."
"O kolik jsi starší ty?" Kousala si spodní ret.
"O moc ne. Možná o pár měsíců," smál jsem se. Koukala, jako kdyby mi mělo být ve skutečnosti nejmíň 40.
"No…" pokračovala. "Znáš ještě někoho jiného, kdo to umí?"
"Ne."
"Tak jak tohle víš?"
"Ne v tomhle světě," upřesnil jsem, aby si zase nezačala myslet, že jsem starší, než si myslela.
"Scestoval jsi hodně světů?" vyptávala se vážně. Kolem nás, jako by nic neexistovalo. Žádní lidé, žádné stromy, vůbec nic.
"Snažím se tomu vyvarovat," povzdychl jsem si. "A ty mi slib, že budeš dělat to samé." Jestli mi navrhne cestu do Země nezemě nebo něco podobného, má smůlu! Já s tímhle nechci nic mít! A už vůbec nechci, aby s tím měla co dočinění ona! Připadal jsem si, jako kdybych dal dítěti do ruky samopal a chtěl po něm, aby nestřílelo. Věděl jsem, že je rozumná… Když chce… Jen jsem nevěděl, jak v ní ten rozum probudit… Nejspíš se bude muset pořádně spálit, aby pochopila… Jenže to mi bylo absolutně proti mysli.
"Škoda," ušklíbla se, ale nic mi neslíbila.
"Ty to nechápeš. Opravdu to není bezpečné!"
"Četla jsem Bibli! Slovo boží! Tam můžu?" popichovala mě.
"Bibli?" Sakra, proč čte takový věci! Bible je snad ještě horší než Mein Kampf, který nepochybně četla také. "Chceš se smažit v pekle? Prosím!" rozhodil jsem rukou, jakože ať si posluší a kráčel pryč. Stejně mě vůbec neposlouchá. Vůbec nechápe. A horší: nechce pochopit!
Šla za mnou. Položila mi jednu ruku volně kolem pasu. Objal jsem ji kolem ramen a šli jsme pomalu na metro.
"Stmívání jsi četl," řekla napůl nepřítomně.
"Stmívání není nebezpečné."
"Ne? A jak se to pozná?"
"Tak, že lidi z těch knížek jsou rádi, kde jsou a nechtějí nikam prchat," vysvětloval jsem jí naléhavě a trochu mě to uklidnilo.
"Mám si zjišťovat předem, o čem knížka vypráví? To není žádná švanda!" stěžovala si.
"Myslím, že u tebe už je to fuk. Čti si, co chceš. Nejhorší díla už máš nejspíš za sebou. A žádné horory snad číst nehodláš."
"Ne. Ale samozřejmě mě to velice omezuje," zakřenila se.
"Takže tobě to vůbec nevadí?" divil jsem se. V hlavě jsem si maloval křik a zoufalství, ale nic z toho jsem teď nezaznamenal.
"Proč by mělo?"
"Zatím ti to nevadí," hasil jsem v sobě plamínek naděje. Jednou by stejně zhasl. Až zjistí, jak je těžké s tím žít, bude mluvit jinak.
Neodpověděla.
"Jak je ti?" zeptal jsem se.
"Já nevím. Musím to vstřebat. Neuvědomuju si to."
A co až si to uvědomí? Zlomyslný hlas v mé hlavě se mi vysmíval. Třeba ji ztratím. Ji a všechno, co jsme vybudovali.

co bude to bude.

26. prosince 2008 v 21:43 | misa
Sedela jsem v aute a znovu spechala k tomu mistu, bylo mi jasne, ze uz nidky nic nebude jako driv, todle mi kuba nikdy neodpusti. Vhlave jsem slysela posledni zbytky zdraveho rozumu. Vedela jsem, ze to co delam neni spravne, ale zaroven jsem nevedela, co by melo byt spravne, vedela jsem, ze to misto bych z hlavy jinou cestou nedostala. Jdnou rukou jsem drzela volant a jednou jsem si trela celo-to jsem mela po tatkovy-pokazde, kdyz jsem byla nervozni. Byla jsem na sebe tak nasvana....castecne jsem nechapala, proc to delam, ale na druhou strasnu jsem nebyla schopna zabrzdit. Zaparkovala jsem na stejnem miste jako naposled. Vysedla jsem z auta a rozebehla se loukou k ty tajemny ceste, uz zase jsem citila tu vuni safranu. SLysela jsem prijizdet Kubovo auto a kdyz jsem se na nej otocila, citila jsem, jak se mi zamotali nohy a upadla jsem na zem. Lezela jsem tam a divala se do zeme. Nechtela jsem se na Kubu podivat, nemela jsem na to. Slysela jsem, jak se jeho kroky priblizujou. Jednou rukou ma rytl za ruku tesne u ramena a vytahl me na nohy.
"Chces na to misto jit-fajn, pojd!"rekne nastvane a tahne me sebou, citila jsem jen, jak jemne tiksne moji pazi, byl nasvany vic, nez jsem ho kdy videla, ale stale by me nedokazal ublizit.
Sel na to misto, jako by tu cestu znal cely zivot, nemusel to hledat jako ja pred par hodinama. Kdyz jsme dorazili na misto, pustil me a ja zavravolala a znovu spadla.
"Sme tu!"rekne a pohodi rukama:"Kvuli tomudle tolik oba vyvadime...pro lidi obycejny misto....nemuzes tu nic videt, nec by te tu nemelo zaujmnou....a ona tu vidi safran..."premejsli Kuba nahlas.
"Tys tu se mnou nebyl poprve..."reknu a citim, jak na me Kuba upre oci.
"To ti muze byt jedno...ty tu nemas co delat!"
"Proc? Proc ty tu muzes byt a ja ne?"
"Snazim se te chranit...od toho tu jsem!"rekne nastvane, ale pak se zastavi, jako by rekl neco, co nemel:"od toho tu vsichni chlapy jsou!"doda podivnym tonem.
"Jsi tu, abys me chranil?"chytnu se toho, Kuba skubne hlavou, jako kdyby zrovna slysel tu nejhorsi vec v zivote. Prisedl si vedle me a chytl muji ruku, otocil ji dlani nahoru.
"Nekterym lidem hvezdy vypsali takovej zivot, ze se namaj nad cim zastavovat, jen zijou..."rekne a prejede do me care zivota:"Ty jsi jedna znich."rekne a poviva se mi do oci:"ale ty proste proste mas talent hledat neco mezi radky."rekne a polozi jeho ruku do me dlane. Jeho cara zivota byla hodne roztrhana, to jsem vedela uz dlouho, ale dneska v te tme, jakoby by ani nebyla videt, jako by nemel zadnou caru zivota:"Myslim, ze ja uz tu namam co delat."rekne a polibi me na celo.
***

vecer toho dne

26. prosince 2008 v 16:07 | miska
"Ahoj."reknu, kdyz prijdu domu, ale vypadalo to, ze jsem byla sama.
"Kubo?"ujistuji je. Mohl me treba treslechnout. Ale asi ne, i Jamy byla pric. V kapse nahrabu telefon a vytocim Kubovo cislo.
"Ahoj,"reknu, kdyz Kuba zvedne telefon:"Kde jste, mohu prijit za vama?"
"Ne, za chvili budem doma."rekne kuba a polozi telefon.chvilku na ten mobil jen koukam a pak se leknu. On to vi?-nemuze to vedet....muze? Zacal ve me prevladat poccit vinny. Ja to to misto fakt asi nemela chodit....
"proc si tam sla, kdyz jsem te zadal, abys tam nechodila."slysim ve stinu za mnou. Kubuv hlas byl tak prazdny, chladny...prejel mi mraz po zadech.
"Nemohla jsem...stejne tak jako bych se nedokazala drzet od tebe ikdybych to nekomu slibila. Stejne jako tve oci nemuzu dostat ze sve hlavy, i vune safranu je v ni uvizla."reknu a otocim se do te tmy. Kuba udelal krok ke me, ale stele byl polovicne ve stinu.
"Kde je Jamy?"zeptam se, abych zmenila tema.
"Nechal jsem ji v aute,"rekne jeho normalnim hlasem a vidim, jak se mu ve stinu zableknou oci:"Proc te to misto tak laka?"zepta se me znova.
"Newim, prave proto tam musim jit a zjistit to."reknu a udelam krok od Kuby ke zdi, abych rosvitila svetlo. slysim, jak si Kuba odchrkne a vidim ve stinu lesk jeho dokonale rovnych bilich zubu.
"Co to placas, kdyby me pritahovala nejaky sperk, neznamena to ze ho pujdu ukrast."
"To neni to same!"
"Na tom nesejde, porusila si slib. Slibilas..."
"Ze tam nikdy nepujdu sama..."
"Ty vis ze neslo o to, skym tam pujdes..."rekne a me uz dochazi trpelivost, citim, jak se ve me vari krev.
"O co ti sakra jde, je to jen jedno blbi misto! Proc tam nemuzu? Co ti na tom miste tak vadi?"reknu a citim, jak mi to, ze tu ted jeste na Kubu, po tom, co jsem mu opravdu lhala, rvu, trha srdce.
"Neni to jen tak nejaky misto! Rozhodne to neni vhodny misto pro smrtelniky."rekne.
"Smrtelniky...nezacinej stim zase..."reknu v napalu zlosti....Kdyz jsme se potkali, vzdycky, kdyz bylo neco nebezpecne, rikal, ze to neni vhodne pro smtelniky. Jak kdyby on byl neco vic....
"Nechci, nechci aby ses na to misto nikdy vratila!"rekne a ja citim, ze ho take nici, ze se hadame. Oba sme tak palicate hajili svuj nazor....hadali jsme se a pritom o takove blbosti. Ole oba jsme nechteli ustoupit. Sahnu do kapsy u kabatu, ktery jsem si stale nesundala, nahmatala jsem klice od auta.
"Fajn, tak me v tom zastav, jestli to dokazzes!"reknu a jdu do chodby obout si boty.
"Miso....nedelej to."slysim, jak opet nasazuje chladny hlas.
Promin, rekla odpovedela jsem mu v duchu, ale todle je jediny duvod, jak te tam znovu dostat.
***

ne ne

26. prosince 2008 v 13:36 | Janča z toho nemůže
Těch sexuálních scén je naopak míň. Jsem na to koukala. Proto jsem napsala tuhle dlouhou. A to jsem ji oproti svým předešlým úmyslům dost osekala, protože jsem to prostě nedokázala přeměnit ve slova. Holt je to v hlavě, ale na papíře už ne :-D.
Amíci rádi slaví ve velikých domech, že? Teda vidíš to, máš to lepší než já =). To je dobře, proč bych to měla mít doma lepší? Ještě když mě bolí břicho jak čert.... Mě už 2 měsíce nebolelo, tak si tu bolest vybírám za 3 měsíce... Huff!
Jinak čtu ten Novej měsíc. Povolila jsem si rychlost 5 kapitol za den :-D. Já si musím dávat limity, když to čtu, jinak bych to měla za pár hodin sfouknutý... No a povím ti, že se mi ta knížka moc líbí. I když jsem si myslela, že to bude moje nejmíň oblíbená, je mi milejší než Stmívání a Zatmění. Asi proto, že je tak jiná a Jacob je tam prostě strašlivě fajn, takovej usměvavej optimistickej kluk... Takovej, jakýho bych chtěla =). Mno a to, jak se Bella dává dohromady... úžasný, no, vždyť to říkám, krásně se to čte... A jak jsem přecitlivělá, tak se mě to hrozně dotýká... Začínám si uvědomovat, že je to opravdu horor... Teda i předtím jsem si uvědomovala tu hroznou beznaděj... Ale jak to člověk chápe víc a víc, je to horší a horší...
Až ti ode mě přijde dopis, musíš mi to hned napsat... Nebo mě aspoň prozvonit =). Chci vědět, že ti došel! Kdyžtak je na tu poštu půjdu uškrtit!
***
Ráno, když jsem se vzbudil, jsem se cítil jako nejšťastnější člověk pod sluncem. Spala v mých pažích jako dítě, které šlo spát dlouho po večerníčku. Klidně oddechovala. Sluníčko natahovalo své paprsky přímo do pokoje a kreslilo jí ve vlasech světlý melír. Miloval jsem tu chvilku, než se vzbudí. Nejdřív sáhne po dece, jako by se chtěla uzavřít pře celým světem, naznačovala tím, jak nekonečně je jí ve snech lépe. Pak si uvědomí, že je ráno a opatrně otevře oči. Jako by je mohlo světlo dne spálit. Zamrká a zakňučí. No a pak se ke mně přitulí a bude se snažit znova usnout, ale to se jí skoro nikdy nepovedlo. Ani dneska. "Zůstaneme dnes v posteli," navrhla.
Usmál jsem se. Hezká představa. Ale později by toho určitě litovala. Válet se mohla i doma. "Kdepak, pěkně zvedej kotvy, dáme si nějakou vydatnou snídani a vyrazíme do ulic."
Zatvářila se, jako kdybych mluvil o trhání zubů. No dobře, tak strašně se netvářila. Když někdo mluvil o čemkoliv negativním kolem zubů, vrhala horší pohledy. Takže, prostě se zatvářila kysele, ale nakonec se bez reptání podřídila. Odhodila deku a sáhl po brýlích. Zamířila ke kufru a prsty si rozčesávala zacuchané vlasy barvy mléčné čokolády. Bez dechu jsem své oči upíral na křivky jejího těla. Otevřela kufr a začala se jím prohrabovat. Následoval jsem ji, otevřel svůj kufr a hledal nějakou čistou košili a tříčtvrteční džíny. Chvíli koukala s otevřenou pusou na můj nehorázný bordel. Pak spustila nehorázný křik. Jo, tohle ji dohánělo k šílenství. Nechal jsem ji, ať se vybouří, a pak jsem kufr zavřel. "Nemusíš se tam dívat, lásko," zamumlal jsem a políbil ji na tvář.
"Máš všechno na ruby," dívala se sklesle na víko kufru.
"No, aspoň se mi z druhé strany nesepere barva. Někdo tak pere všechno," uklidňoval jsem ji.
"Já ne. Nemám čas to pak zase všechno obracet," sykla, ale pořád vypadala nešťastně. Ne ne ne! Proč se musí takhle tvářit kvůli takové prkotině?!
Zakroutil jsem hlavou. "Dělám to tak celý život!"
"Jo, to teda děláš," zamumlala a zmizela v koupelně.

TY TEDA JEDES< JANCO:D

26. prosince 2008 v 4:15 | miska
WOW....si na tech libankach dala vyc sexualnich scen nez v cely knize predtim.
Nejak vubec nestiham, ted o tech svadcich, nejak si s tou mou rodinou zacinam rozumet, jsou jak mi nej kamosi...chvilku jsem bez nich a uz panikarim...vim, ze mi budou strasne chybet... Maji nejake chybi a jsou veci, co bych zmenila na nich hned, ale proste jsou takovy jaci jsou, dulezite je, ze se milujou a jdou za svou laskou, prez rozvody a nedostatek penez....libi se mi to.
Taky jsem dostala kvalitni tempery a sadu stetcu....takze hned jak se vratim pujdem malovat....az budem mit naladu-ja musim mit naladu abych mohla kreslit:)
jinak vanoce jsem mela krasny, byla jsem na party v krasnym velkym dome...vetsm, nez meli gilmorova devcata, ale dodobny styl, vsude bylo spoustu kycu, ale dohromady to kupovidvu vypadalo uchvatne:) vsichni byli strasne mili, jako RODINA:) MOJE NOVA RODINA:))

Je to pro mě teď těžký

25. prosince 2008 v 19:08 | Janinka
Je pro mě těžký o tom psát. Dneska jsem to dostala, tak je to ještě těžší, protože bych brečela kvůli každý volovině. A ty vždycky napíšeš tak dlouhý pokračování! Doufám, že si to někam ukládáš, třeba jednou vydáme takovou půlenou knihu. 2 příběhy 2 autorek, které se odehrály současně... No, snad to moje není zas takovej hrůza slaďák. I když proč ne, má to být slaďák. O nic jinýho mi ani nejde...
***
Povzdychl jsem si. "Tak co bude?"
"Líbánky," řekla a slyšel jsem ten úsměv v jejím hlase. Už nezněla tak ospale, tak jsem na to přistoupil.
"Myslím, že aktivnější líbánky nikdo neměl," popadl jsem ji za boky a položil ji na polštář.
"To je mi fuk!"
Tak to mně taky. Líbala mě, jako by to mělo být naposledy. A já cítil, že něco končí, tak jsem jí odpovídal ještě naléhavěji.
"Tomášku," její něžné prsty mě šimraly na zádech. Zachvěl jsem se při zvuku svého jména.
S ní se mi otvíral nový svět. Svět, který jsem si nevymyslel ani já, ani ona, byl to náš svět a vznikl z naší lásky. Byl to ten nejkrásnější svět, který jsem kdy navštívil. Minuty ubíhaly, cítil jsem, že už to dlouho nevydržím. Vytáhl jsem ji za ramena do sedu a hladově se přisál na její krk. Dýchala přerývavě. Snažil jsem se oddálit ten okamžik, kdy se s ní neodvratně spojím. Čím dřív to začne, tím dřív to skončí. Jako všechno. Všechno někdy skončí.
A pak jsem to udělal. Pomalu a opatrně. Vždycky vydechla, napjala se a záhy se mi důvěrně stulila v náruči. Naplnilo mě vzrušení. Mazlil jsem se s ní, jako by byla z křehkého skla, protože její duše byla jako ze skla. Od začátku mi říkala: "Nepospíchej, nebo se leknu a uteču." Prý už to párkrát udělala. Teď už mi nejspíš neuteče. Někdy mívala chvilky, že pospíchala ještě rychleji než já. Ale stejně. Mohla by mi utéct. A to jsem v žádném případě nechtěl.
Tiskla se ke mně tak žádostivě a já nemohl odolat. Sem tam, sem tam. Ucítil jsem prudké sevření a pochopil, že dochází vrcholu. A pak i já dojdu vrcholu a bude průšvih. Jen na moment jsem se k ní připoutal pevněji, nejvíc, jak jen to šlo a pak jsem ji přestal líbat, abych se mohl nadechnout, a úplně opustil její tělo. Hbitě jsem se natáhl pro ručník přehozený přes pelest postele. Sedla si proti mně a pomohla mi. Položil jsem jí hlavu na prsa a čekal, až to odezní. Zase mi zanořila ruce do vlasů. Byl jsem vnitřně prázdný. Nic neexistovalo. Jen my dva. Objal jsem ji kolem boků a chtěl takhle zůstat navždy. Neměl jsem chuť čelit jakékoli budoucnosti. Kdybych tak mohl zastavit čas. Nebo zmrznout. Nebo zmizet.
"Jsi v pořádku?" zeptala se když jsem dlouho nic neříkal, jen vdechoval vůni její rozpálené kůže.
"Asi jo," zamumlal jsem a políbil ji na prso.
"Asi?" nedala se odradit.
"Postupně. Rozdejchávám se."
"Proč?" slyšel jsem v jejím hlase pobavený nesouhlas.
"Protože jsi naprosto úžasná," políbil jsem ji na druhé prso.
"Ne, to ty jsi naprosto úžasný. Nesnesitelně úžasný."
Zakroutil jsem hlavou. Na tomhle se neshodneme. "Pověz mi něco," zhluboka jsem se nadechl a vyrazil to ze sebe co nejrychleji, abych si tu otázku nerozmyslel. "Jak to vy snesete?"
"Co jako?"
"No… Říkají, že holky nemají pokaždý stejný orgasmus. Vlastně nikdy nevíte předem, co očekávat."
Zasmála se. "Nechci o tom mluvit. To je hrozně… Ježiš… Já nevím!" Pustila mě a rozhodila rukama. Taky zakroutila hlavou, aby mi naznačila, že o tom se opravdu bavit nebudeme. Jenže já se o tom chtěl bavit. Moje mysl se toho chytla, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Protože my jsme se o tomhle nikdy moc nebavili, spíš jsme to dělali.
Zahleděl jsem se jí do očí. V té tmě jsem ty tmavé čočky zaostřil spíš podle zvyku, než že bych jí do nich opravdu viděl. "Prosím," pronesl jsem klidně, ale i trochu naléhavě.
"Co chceš slyšet?" Šibalsky se usmívala, ale přitom vypadala, že přemýšlí.
"Jaký to je… Se mnou." Na konci můj hlas klesl do sotva slyšitelného piana. Bože, co to melu? A chci to vůbec slyšet? Ne ne ne! Vždyť jsem o sobě nikdy nepochyboval! Co to do mě teď vjelo!
Naklonila se ke mně blíž. Špička jejího nosu se skoro dotýkala mé. Prohrábl jsem si vlasy. Ale asi nebyl důvod se něčeho bát, protože se usmívala. "Je to různé," začala pomalu. Obezřetně jsem si ji měřil. "Ale pokaždé nepřekonatelné. Pokaždé jinak," pokrčila rameny. Visel jsem ji na rtech jako žíznivý na vzdáleném džbánu vody. "Nikdy jsem nezažila víc. Je to všechno. A nic." Zavřela oči. Měl jsem nutkání ji políbit, ale nechtěl jsem, aby přestávala mluvit, když už začala. "Celá moje existence se soustředí jen a jen na tebe. Jinak to ani nejde. A ty jsi tak… Hodný. Přesně, jak to potřebuji." Otevřela oči a byly tak láskyplné, že už jsem to nevydržel a celou ji zlíbal.
Jemně mě odstrčila. "Tak, teď už víme, jak to mám já. Ale jak to máš ty?"
Zalapal jsem po dechu. To jako neví? Cožpak to nevidí? "Vznáším se," zašeptal jsem jí do ucha a pak už jsem na nic nečekal a uzamkl její rty na hodně hodně dlouho.

Vánoce

25. prosince 2008 v 17:53 | Janinka
Ahoj!
Mno, tak Vánoce byly v pohodě, jen mě hrozně bolela hlava...
Tak nejdřív Štědrovečerní večeře. Jsem na tebe myslela, co asi děláš. Už se na tebe hrozně těším, hrůza... Mno a nějak dlouho mi trvalo, bež jsem snědla polívku, protože jsem byla hrozně vysmátá, už ani nvm proč...
Pak dárky. Hned první dárek mi vyrazil dech. Ale dokonale, jsem měla chu´t se na ostatní dárky vykašlat... Byl to Malý princ. Jsem nečekala, že tu knížku dostanu, protože jsem chtěla ještě Nový měsíc a Lexikon malířství a grafiky... Ale vždycky jsem si moc přála ho mít... Je úplně naprosto dokonalý!!! Mno a pak jsem ještě dostala sadu štětců, barvy a plátno... (Hele, víš, co mě napadlo? že bysme mohly o prázkách chodit malovat ven! Víš, jako jenom my dvě, chodit malovat 'do plenéru'. Třeba, až budeme muset tvrdnout ve městě kvůli brigádě atd...). Nějakou kosmetiku... (Asi se budu muset naučit zacházet s tužkou na oči, dostala jsem hned dvě!). Červený tričko... Čepici... Noční stolek... (Borovice, krásně voní!).
Mno a pak jsem si listovala Novým měsícem a zjistila, že na něj mám dost náladu... Třeba dneska jsem bulela, jak ji Edward opustil... Hlavně, když člověk ví, jak i pro něj to bylo těžký... A ona se z toho obviňovala a myslela si, že on na ni vůbec nemyslí... Já trpím stejnými komplexy... Mám pocit, že na kluky myslím víc, než oni na mě... A u holek to mám spíš obráceně, tam mám naopak pocit, že mě mají radši než já je a nebo víc, než si zasloužím...
Potom jsem ještě z posledních sil koukala na Just like haeven (A co když je to pravda).
Kolem půlnoci jsem skončila v posteli s mokrým hadrem na hlavě....

AHOJ

24. prosince 2008 v 21:04 | misa
VESELE VANOCE.
Ja je ted oslavila s nasima prez vebku, bylo to jako bych byla s nima:)
Ted nemuzu nejak prast, nejde mi, se soustredit a dostat se do toho myho sveta,....nejak uz zije obcas bezeme....mno ale navadi, znovu jdu nakupovat a pak sem pokudim neeco napsat:) mam te rada, napis, jak sis uzila vanoce...ja zejtra taky napisu, jak jsem si to uzila:)

Hmmm, nakupování :-D

24. prosince 2008 v 10:44 | Janinka
Tak ty takhle utrácíš? Já byla včera koukat na podprsenky v Lindexu a maj tam fak pěkný a levný, po vánocích, až budou slevy, na ně zaútočím... A při té příleživosti jsme tam viděli jedny gothic šaty, tk jsem Monču donutila, ať si je vyzkouší, že ji v nich chci vidět... Tyjo, její velikost jí byla malá, tak jsem přinesla větší a pak ještě větší :-D. A pokaždý jsem ji z těch šatů musela tahat, jsem je z ní nemohla dostat, jsme se hrozně nasmály a pak povídlala: co budeme dělat, když je ze sebe nesundám?! A já jí řekla, ať se nestrachuje, že zajdu do Aleberta pro nůžky :-D. Jenže ty šaty stály asi 1200,- ...
Jo a ten tvůj playlist je náhodou dobrej... To teď budu pořád chodit poslouchat :-D
***
Seděl jsem na posteli a zíral na krémové povlečení. Paříž byla zahalena do tmy. Bylo dost pozdě. Z pokoje nad námi se ozýval šramot a spleť hlasů. Asi se tam hádali. Pak se ozvala dutá rána. Něco velikého spadlo na zem a nejspíš se to rozbilo. Ty rozzlobené hlasy nabraly na intenzitě. Proč jsou lidi spolu, když si takhle lezou na nervy. Nechápal jsem. Možná nechtěli být sami. Já bych byl asi radši sám než s někým, s kým si nerozumím. Janinka se zavrtěla pod dekou. Asi ji ta rána vzbudila. V duchu jsem zanadával. Natáhla ruku vedle sebe, ale neležel jsem tam, tak jsem ji za ni vzal. "Nemůžu spát," objasnil jsem. Dnes jsem opravdu nemohl spát. Něco mi říkalo, že tohle je náš poslední obyčejně šťastný den.
Zmateně na mě zírala. Posadila se. Přivinul jsem si ji k sobě. Odevzdaně mi položila hlavu pod bradu. Seděli jsme jen tak ve tmě. Přepadl mě hrozný pocit, co jí to dělám. Co jsem jí udělal a kdy na to přijde. Jak k tomu přistoupí? Neměl jsem ponětí. Znal jsem ji. Myslím, že docela dobře. Ale záleželo na tom, v jakém zrovna bude rozpoložení.
Byla rozespalá. Vypadala hrozně vtipně, jak klimbala hlavou ze strany na stranu. Ale nemohl jsem se smát. Dneska ne.
"Kolik je?" zeptala se tiše.
"Nevím. Brzo ráno. Měla bys spát," automaticky jsem ji pohladil po vlasech a chtěl si ji sundat z hrudi a položit zpátky na polštář.
"Ty bys taky měl spát," tvrdohlavě mi ovinula paže za krkem.
"Já nepotřebuju tolik spánku jako ty. Ty jsi takový můj malý ospalec," usmál jsem se.
"Nejsem malá," zamumlala.
Povzdychl jsem si. "Tak co bude?"
"Líbánky," řekla a slyšel jsem ten úsměv v jejím hlase. Už nezněla tak ospale, tak jsem na to přistoupil.
"Myslím, že aktivnější líbánky nikdo neměl," popadl jsem ji za boky a položil ji na polštář.
"To je mi fuk!"
Tak to mně taky. Líbala mě, jako by to mělo být naposledy. A já cítil, že něco končí, tak jsem jí odpovídal ještě naléhavěji.