Válenda

15. listopadu 2008 v 18:47 | Jeninas
hm, tak jsem to proválela. Ale fakt. To je hrůza. Fakt jsem ten den proválela! A to jsem si ani televizi nepusitla. Asi 3 hodiny jsem byla na PC a četla všechno možný kolem Twilight... Mno a taky jsem hrála víc než hodinu na flétnu, to jo... Snažila jsem se vyplnit nějakou ájinu... Ale! Jinak prostě nic. Tak to doženu zítra... Asi se nedostanu na komp, jdu ve dvě na orchestr, tak ti napíšu pokračování už teď...
***
Druhý den (čtvrtek) jsem se vracela domů temnou nocí. Odmítla jsem Tomášovu nabídku, že pro mě přijede, radši jsem jela autobusem, tak jsem si teď musela přetrpět cestu od zastávky k domu. Nebylo to daleko, ale protože jsme bydleli trošku dál od ostatních, nesvítilo se tam. Popadl mě takový divný smutek. Že se jen pořád za něčím honím. Jistě, věděla jsem proč to dělám. Dělala jsem to ráda. Ale někdy jsem něco chtěla a nemohla to mít, nikam to nevedlo. Potřebovala bych new flétnu. Za ty roky už se moc nahrála, nemohla jsem od ní čekat tak čistý tón jako kdysi. Ale nemohla jsem jen tak vzít 20 nebo 30 tisíc a říct: miláčku, tento měsíc nebudeme mít na splátku, protože jsem sobec!
Šla jsem dál, ani pod nohy jsem si neviděla, kopala jsem do kdečeho, měla jsem hrozný vztek. Začala se projevovat ta moje hysterická povaha. Ten stres. PMS. Moje závislost na Tomášových uklidňujících slovech. Rozladěnost po večeru stráveném s 15ti lidmi, kteří neuměli pořádně německy vyslovovat, což mě odjakživa dohánělo k šílenství. Snažila jsem se ovšem uklidnit, než dorazím domů. Já přece nejsem žádná nevyrovnaná osoba. Nepotřebuju utěšovat. Ne! Začala jsem si zpívat. Déšť, když se spouští z výšky mraků a pak bloumá po střechách, může přijít do rozpaků tím, že slyší to co já, den co den oknům svým povídám…
Uslyšela jsem křupání sněhu. Někdo šel proti mně. Kdo asi… Usmála jsem se. Spadlo to ze mě. Vždyť to všechno dělám pro nás dva. Abychom mohli být spolu. Celý život. Popoběhla jsem a padla mu do náruče. Byla mi zima, avšak odmítala jsem se pohnout. "Děkuju," zašeptala jsem. Přitiskl si mě blíž a políbil mě do vlasů. Musela jsem je mít celé mokré a hnusné a já ani nevím, nevadilo mu to, přitiskl si mě k boku a kráčeli jsme k nízkému domečku na konci cesty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama