To já ne, to ono samo!

14. listopadu 2008 v 8:56 | Janinka
Ahoj, Miško! Zas tvrdnu na hodině... Ale předpokládám, že nebudeme dělat nic světobornýho, tak ti budu celý ty dvě hodiny psát pokračování! To jsi ráda, co? Já ti ani nevím, už toho kuka tak znám, že jenom píšu, co řekne, ani nevím, proč to takhle pěkně říká :-D.
***
Byly teprve čtyři hodiny odpoledne, ale byla jsem totálně mrtvá. Ovšem taky moc štastná, protože z ložnice zmizelo plno zbytečností a konečně jsme měli místnost vhodnou ke studiu.
tom seděl na posteli a listoval časopisem o počítačích, já měla hlavu v jeho klíně a klimbala. Jen jsme tam tak existovali a mlčeli. To jsem měla ráda. Pak jsem se donutil zvednout a jít na záchod. Když jsem se vrátila, ležel a koukal na strop. Lehla jsem si vedle něho. Jemně si mě přitáhl k sobě. Položila jsem se na jeho široku hruď a cítila se tak... bezpečně a bezstarostně. Život s ním byl plný starostí, ale člověk si je neuvědomoval. Dotkla jsem se zlahka svými rty jeho krku. Postupovala jsem nahoru a po ostře řezané čelisti k lícním kostem a zpátky na bradu. Pak jsem se propracovala k jeho rtům. Překulil se a převzal iniciativu. Zlehka mě líbat a já byla tak stašně unavená, přivírala jsem oči, sakra, líbilo se mi to! A ještě víc se mi líbilo, že viděl, jak strašně mi je, tak zůstal u toho líbání. Nikdy mě do ničeho nenutil. Tím si mě získal na celý život. Normálně mi lidi po pěti dnech lezli na nervy. U něj to tak nebylo. S ním jsem mohla být pořád. Napořád.
Přitiskla jsem se k němu blíž. Dech se mi pozvolna zrychloval. Líbal mě do vlasů a na odhalená ramena, myslela jsem, že se zblázním...
Zasténala jsem. Přestal, jen mě objal a tak jsme tam leželi další hodinu v tichu.
"Ty jsi můj Edward," zašeptala jsem.
Vypadal zmateně.
"Večer mi budeš číst," připomněla jsem mu.
Zašklebil se. "Pro tebe všechno." Zabořil své ruce do mých vlasů a pohrával si s nimi.
"Jani?"
"Ano?"
"Mám rád víkendy."
"Já taky. Můžu s tebou být celý den."
"Můžu s tebou být celý život."
"Nechceš se zase bavit o té svatbě, že ne? Máme ještě tolik měsíců!"
"Kolik?"
"Nejmíň pět."
"Chceš se vdávat na jaře!"
"Nechci se vdávat vůbec, ale když už budu muset, tak v dubnu nebo v červnu."
Zíral na moji útlou paži a hladil mě po ní. "Ty jsi pověrčivá."
"Nehodlám riskovat květnové neštěstí..."
Usmál se. "Ale nám přece nic nehrozí... Jen budeš moje už navždycky a budu mít právo ptát se v nemocnici na tvůj zdravotní stav."
Pokrčila jsem rameny. Kdyby se mu něco stalo, vytloukla bych z nich jeho zdravotní stav ať jsem jeho žena nebo ne.
"Tak v červnu," povzdechl si. "Dubnové počasí není nic moc."
"Fajn." A zase jsem ho líbala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama