Tmavší vlasy...

9. listopadu 2008 v 22:56 | Janinka
Trefila... jen ty blonďatý vlasy nejsou podmínkou... Tmavší vlasy by možná byly i lepší... Ale přistoupím na to :-D
***
"Pusť mě, musím se dneska sejít s Míšou..."
"Takže dneska si nedáme den v posteli?" Pořád mě odmítal pustit.
"Dneska ne."
Zakroutil hlavou. "Tak kamarádka je důležitější, jo?"
"Nedostaneš nci k Vánocům," vyhrožovala jsem mu.
"Mám tebe, to stačí," zašklebil se a jemně mě líbal na krku. Zavrněla jsem. "Dobře, koupím ti ponožky. U vjetnamců..."
"Kdy?"
"Dneska!"
"To má být nějaký kompromis?" pořád se šklebil.
"Ne, to je trest za to, že mě zdržuješ."
"Aha." Kýval, díval se mi do očí a dál nic neříkal. Přejela jsem nosem po jeho čelisti, políbila ho za ucho a zešeptala: "Já se ti vrátím."
Objal mě. Nechápala jsem, co se děje, ale tisknul se ke mně, jako by to neměla být pravda. Opřel se svým čelem o mé. "To neříkej. proč by ses neměla vrátit?"
"Já nevím," zakroutila jsem zmateně hlavou. "Znáš mě, prostě v tvé přítomnosti strašně plácám."
"Takže je to jen mou přítomností?"
"Tvou blízkou přítomností," upřesnila jsem.
"Tak dobře, jdi nakupovat..." řekl poraženě, pustil mě, vyškrábal se z postele a podal mi ruku. Nechala jsem ho, ať mě zvedne z postele a bok po boku jsme se potáceli do kuchyně.
Vyndala jsem ze spíže včerejší rohlíky. Otevřel ledničku a vytasil se s máslem, sýry, šunkou, prsotě vším, co tam pobral. Sedla jsem si vedle něho k úžasnému snídaňovému stolku, který mě dostlova okouzlil. Vzpomínám, jak jsem vešla do obchodu a řekla jsem Tomovi: "Tak ten bude můj." Měl z toho ohromnou legraci, ale měla jsem pravdu. Teď byl opravdu můj! Kombinace světlého dřeva a kovu... Jako všechno v našem novém hnízdečku lásky!
Sáhla jsem po sýru Veselá kráva a nepřítomně si ho mazala na rohlík. "Co ty budeš dnska celý den dělat?"
"Seminárku."
"Pořád ještě?"
"Pořád s ní není spokojený," zatvářil se kysele.
"Chudáčku," politovala jsem ho. Sama jsem nesnášela tyhle rozsáhlé práce. Na vejšce jsem měla nejradši praxi.
Pořád se tvářil, jak kdyby si kousl do citrónu. Dožvejkala jsem ten rohlík, napila se vody a přitáhla si k němu blíž židli. "To zvládneš."
"Já vím," položil mi ruku kolem boku a položil si svoji hlavu na mé levé rameno. Chvíli tak setval, pak se zahihňal a řekl něco v tom smyslu, že mi ujede autobus.
"Pojedu autem."
Ta informace ho vyděsila přesně, jak jsem očekávala.
"Včera jsem byl v servisu, lásko... Tak to prosím tě nikam nenašij." Ušklíbla jsem se. Nebyla jsem špatná řidička... Jen jsem měla smůlu na šilence a sebevrahy... To oni to už 2× našili do mě!!!
"OK," už jsem to dál nekomentovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama