Tak ještě jednou

16. listopadu 2008 v 21:26 | Janinka
Jsem zahanbena! Ty toho vždycky tolik napíšeš a já takový pidi kusy... Tak ti napíšu ještě jeden, než se odeberu číst do postýlky... hele, jestli jsem to dobře pochopila, tak má robert 6 bratrů a jednu sestru? je to možný?! Ne! Ten co hraje Emmeta je má! Já to nějak nepobírám... Jo a těší mě, že si pamatuješ moje číslo :-D.
***
Konečně pátek! Rychle jsme se nasnídali a jeli do školy. Samozřejmě jel zase jako šílenec.
"Tomášku, nemáme na nové auto."
Zpomalil. Pořád ho trápil ten nedostatek peněz. Stejně jako mě. Když jsem se zamilovala do moulin Rouge, prohlašovala jse, že budu žít bez halíře. Jenže to nejde. Když chcete žít alespoň trochu obstojně, není to možné... Ale vlastně jsem žila bez halíře... Něco jako padesáťáky už dávno neexistuje!
Zastavil před školou. "Půjdu najít nějaký volný místo." Vypadal otráveně. Dala jsem mu pusu na rozloučenou. "Sejdeme se ve 2 před budouvou."
"Budu tam," řekl otráveně a odsvištěl.
Stála jsem tam a dívala se, jak odjíždí. Musím ho z té melancholie nějak dostat, janak se zblázním. Takhle zaseknutej ještě nebyl. Jestli jsem byla šťastná, že mám Míša krásný prstýnek, tak on byl nešťastný, že mi takový nemůže dát. A mně to přitom bylo tak strašně jedno!
Odebrala jsem se na přednášku. Sedla jsem si do první řady, abych se přinutila dávat pozor. to zpravidla pomáhalo. Dneska moc ne. Naštěstí jsem nebyla tázána. hrála jsem si s tužkou a kreslila si mezi poznámky kolečka. Co je tak úžasnýho na zlatých kolečkách? Jeden jsem nosila už strašně dlouho. Měla jsem ho od babičky. Pořád se krásně leskl. Nepotřebovala jsem další. Potřebovala jsem novou flétnu a strašně jsem si chtěla koupit pikolu, protože jsem ji postrádala od doby, kdy jsem přestala chodit na orchestr a musela jsem ji vrátit, chyběl mi její pištivý zvuk. Potřebovala jsem hodně věcí, ale hlavně jsem potřebovala Toma. Ale ne v tomhle rozpoložení. to teda ne.
Povzdychla jsem si a šourala se na další přenášku. Taky jsem ji přežila spíše v mrákotách. Nakonec jsem uznala, že tu nemusím ztrácet čas a šla jsem do vedlejší univerzitní budovy hledat Tomáše. Měl hodinu volno. Seděl na internetu a horlivě stahoval na flashku nějaký divný kódy.
"Tak a mám toho dost!" začala jsem zlobně.
Vyjeveně zvedl oči od obrazovky.
"Pořád na to musím myslet. Nechci žádný prstýnek! Přestaň se tím prosím zabývat!"
"Aha. Tak jo." Nejspíš nechápal, proč tak vyvádím.
"To ty tvoje nálady! No a co, tak jí dal prstýnek! Pro ni je to ten nejlepší, pro mě jsi nejlepší ty!"
"Díky," usmál se.
"Už s tím dáš pokoj?" ptala jsem se obezřetně, abych se ujistila, že zase můžu odkráčet.
"Jo, dám s tím pokoj. Když si to přeješ."
"Hmmm. To bylo nějak snadné." Měřila jsem si ho kritickým pohledem.
"Právě jsem četl maily. Zvýšili mi plat," zazubil se.
"Gratuluju." Nechtěla jsem se moc radovat. Náš život nesmí být o penězích. Nesmí!
Vzal mou útlou ruku a políbil mě do dlaně. Přiměl mě usmát se. "Vyzvednu tě ve dvě. Teď běž, ať nemeškáš."
Stejně už jsem šla pozdě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama