píšu, abych psala

10. listopadu 2008 v 20:04 | Janinka
Ahoj! Dnska mi přišel tvůj dopis =). Šla jsem přímo do schránky a říkala si, že určitě přijde... Ale ta byla jen plná letáků... Tak jsem šla do pokoje... A ležel mi na stole! Zbytek najdeš přímo tam... Asi tak za 2 týdny počítám, ho budeš mít... Hmmm a abych nezapomněla... Ten plakát... WoW!
***
"Já vím," položil mi ruku kolem boku a položil si svoji hlavu na mé levé rameno. Chvíli tak setval, pak se zahihňal a řekl něco v tom smyslu, že mi ujede autobus.
"Pojedu autem."
Ta informace ho vyděsila přesně, jak jsem očekávala.
"Včera jsem byl v servisu, lásko... Tak to prosím tě nikam nenašij." Ušklíbla jsem se. Nebyla jsem špatná řidička... Jen jsem měla smůlu na šilence a sebevrahy... To oni to už 2× našili do mě!!!
"OK," už jsem to dál nekomentovala.
Úzkostli vě se na mě díval. Otočila jsem se a vrátila se do ložnice. Odložil už 3. rohlík, kterým se ládoval (takhle po ránu, prostě nechápu!!!), šel za mnou a opřel se o čelo postele.
Otevřela jsem skříň a přemýšlela, co si vezmu na sebe. "Ty barevný punčochy jsou pěkný. A teplý, nenastydneš," podotkl. Jistěže mu nešlo o ty punčochy... Šlo mu o tu krátkou manšestrovou suknu, kterou jsem k nim nosila. Rozhodla jsem se mu vyhovět.
"Já tě tam odvezu," řekl najednou.
"Ty nechceš psát tu seminárku, že jo?"
"Nechci. A taky nechci, aby ses na tý zledovatělý silnici zabila."
"Je pravděpodobnější, že se zabiju s tebou, jezdíš jako šílenec."
"Kvůli tomu jsi se mnou," ušklíbl se.
Jo, v tom měl pravdu. Abyste tomu rozumněli, začnu od začátku:
Tomáš byl o dva roky starší než já, ale protože šel o rok dýl do školy a na rok nechal vejšky, aby měl na další 3 roky studia, skončili jsme ve stejném ročníku. Profesor mi tenkrát uložil, že mu mám přeložit nějaký texty. Říkala jsem si, co to asi bude za zázrak, že si nepřeloží pár anglických slovíček. Hned jsem byla v jeho autě a mastili jsme si to městem jako o závod... Byla jsem hysterická. Myslela jsem, že je to můj konec. Nebyl to konec. Byl to začátek. To snad zatím pro představu stačí.
Hodila jsem po něm šedivé kalhoty, které jsem na něm měla moc ráda, protože mu šly dobře k očím. Sáhl do skříně pro černé tričko.
"To snad nemyslíš vážně," zvolala jsem pohoršeně, když jsem spatřila tu propocenou koudel čehosi.
"Ještě není..."
Zakroutila jsem hlavou, sebrala mu to a hodila to do prádla.
"Určitě jsi to měl na basketu," pronesla jsem znechuceně.
"Ne," zasmál se, ale nakonec vytáhl modrou košili. Přemýšlela jsem nad tou kombinací, ale vlastně to bylo fuk, nejspíš vůbec nevyleze z auta. Možná si říkáte, kde na to takový chudí studentíci berou... Auto, dům... No, není to žádný med. Vlastně je to obrovské rozhodnutí. Tomáš dělá pro jednu softwarovou firmu a já překládám na soudě a po večerech učím na jazykovce. Stačí to jen tak tak na splátky. Ale čím dřív člověk začne, tím dřív to má za sebou.
Ustlala jsem postel. Tomáš šel sklidit snídani. Vyčistila jsem si zuby a chvíli na sebe zírala do zrcadla. Přišel, stoupl si za mě a zíral se mnou. Sáhnula jsem po řasence.
"Ne," zaškaredil se, "nemaluj se, nemohl bych tě líbat!"
Zasmála jsem se. "Tam, kam jdu, mě snd nikdo líbat nebude..."
"To bych taky každýmu radil!" Hladil mě po pažích a líbl na krk. Vzdychla jsem.
"Musíme odházet sníh... Jsou ho tam 2 metry..." zašeptala jsem, ale vlastně jsem nechtěla, aby přestal. Nepřestával. Jeho ruce sklouzly na mé boky. Otočil si mě, aby mi viděl do očí. "Jistě, sníh..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama